Chalupa I.

Chtěla bych vám povědět o chalupě, na kterou jezdíme od mých pěti let a která je zastřená podivným tajemstvím, ze kterého i mně, člověku, který má rád logiku a všechno se snaží vysvětlit rozumem, běhá mráz po zádech. Za svou existenci dům totiž počítá vysokou částku úmrtí.

První se udála těsně před válkou, kdy staré majitelce domku uklouzla noha na dřevěných schodech z půdy a spadla tak nešťastně, že si srazila vaz. Pár let nato v onom domě zemřel i její manžel - nešikovně upadl z postele, zranil se, a protože nebyl schopný vstát a nebyl tam nikdo, kdo by mu pomohl, zemřel.

Měli tři děti - dva syny a dceru. Nejstarší syn byl lesník, zkušený porážeč stromů, přesto to byl právě jeho vlastní jehličnan, co jej připravilo o život, a to dokonce přímo za chalupou na vlastním pozemku.
Pak přišli Němci a protože se dům nacházel na území Sudet, majitelé jej museli opustit a odstěhovat se do vnitrozemí. Další smrt je obestřena záhadou, druhý syn totiž zemřel když vypadl z vlaku. Bylo to ten den co se dozvěděl že dům už není jeho a nabízí se dvě verze, někdo říká, že se opil a z vlaku vypadl nešťastnou náhodou, jiný zase že to byla sebevražda.
Za války dům obývali Němci, přesto ani jejich rodinu tragédie neobešla. Tady už přesně nevím co se událo, ale jisté je, že z nějakého důvodu zde došlo k potyčce mezi Němci a partyzány. Dochovala se jedna jediná fotka, která zachycuje rodinu visící na verandě, na trámu domu a několik partyzánů usmívajících se do aparátu. Nikdy jsem neměla odvahu se na ten trám podívat.

Dům zůstal v původním stavu, nikdo jej, až na drobnosti, za ta leta neopravoval. Zůstaly tedy původní schody, ze kterých spadla majitelka, podlaha, na které umíral její manžel, stejně tak ten trám...

Když jsme byly se sestřenkou děti, slýchaly jsme z půdy kroky a přitom jsme věděly, že dveře jsou zamknuté a nikdo tam chodit nemůže, protože prkenná podlaha byla v takovém stavu, že by se mohla propadnout. Nabízí se potkani, krysy a jiná zvířata, ale nebylo by lepší věřit že to jsou mrtví, kteří nedošli klidu? Pro dětské uši rozhodně ano.

Jenže divné věci se tam dějí i teď, když už jsme dospělí... Je to asi osm let, kdy jsme na chalupě trávili letní večer. Téměř do noci jsme hráli karty, jenže postupně jsme začaly jedna za druhou odpadávat, až zůstala jediná sestřenka, která překročila svou hodinu a i když bylo už k půlnoci, vůbec se necítila unavená. Zůstala tedy v kuchyni a četla si, zatímco my šli do druhé poloviny domů spát.

Ráno u snídaně nám vyprávěla, jak si v noci málem "cvrkla cvrkla do kalhotek". Byla začtená do napínavé detektivky, když zvon na kostele začal odbíjet půlnoc. Několikrát blikla žárovka, což jí nahnalo strach tak dokonale, že okamžitě odložila knížku a zamířila do postele. Jenže pak uslyšela zase ty kroky na půdě, zarazila se a zaposlouchala, protože to nebylo dupání, ale vrzavé, jako by někdo přešlapoval z jedné nohy na druhou. Zděsila se, tam prostě musí někdo být. Odvahu jít nahoru ale neměla. Než se odhodlala přejít chodbu do pokoje kde jsme spali my ostatní, zaslechla ještě vlak, houkání a takové to " šššš úúúú".

Celou noc nemohla usnout, spala s nožem a sprejem pod peřinou, protože měla strašný strach z toho dotyčného na půdě. Jenže ze sebe nechtěla dělat blázna, kdyby to byly opravdu jen myši nebo krysy, proto čekala v pozoru. Jenže kroky už neslyšela.

Ráno u snídaně, když nám to vyprávěla, byla už celkem v klidu. Přece jen, tma je tma a světlo je světlo. Teta, rázná osoba, nočního vetřelce okamžitě odmítla a sestřenku ještě sjela, že jako máma od malého dítěte by měla mít víc rozumu. S baterkou zamířila na půdu, zamčené dveře odemkla, podívala se dovnitř a názorně nám ukázala, že po téhle podlaze skutečně nikdo chodit nemohl, protože prkna jsou v takovém stavu, že by se propadl do starého přístavku.

Během dne sestřenka jen tak mimochodem prohodila, že nevěděla, že v takovém zapadákově jezdí vlak i v noci... samozřejmě že nejezdí. A už vůbec ne takový, který by dělal ššš - úúúú, vždyť parní lokomotivy nejezdí už několik desítek let!

Nedalo mi to a druhý den jsem se sestřenkou ponocovala i já. Žádné zvuky jsme neslyšely, dokonce ani zvon na kostele neodbíjel půlnoc, jako den předchozí. sestřenka se se svou mámou pohádala, sbalila malého a jely domů.

Nepříjemnou situaci zažila také dcera majitele chalupy. Byla tenkrát se svým otcem, mým otcem a strýcem na chalupě, opravovali most přes potok. Chlapi se navečer sbalili a šli na pivo, zatmco ji, chudinu, nechali samotnou v baráku. Slíbili že do tmy budou doma, ale bylo deset a oni nikde. Vtom si všimla že jí oknem dovnitř nahlíží nějaký muž. Začala strašně ječet a volat "tatíííí", načež dotyčný utekl. Dodnes neví kdo to byl, ale dobré úmysly rozhodně neměl.

Autorem tohoto textu není redakce těchto webových stránek, ale jeden z rodičů, tedy uživatelů/ek: Filipina (kliknutím na jeho/její jméno přejdete na jeho/její domovskou stránku). Chcete-li si zde také vést deník nebo sem psát články, zaregistrujte se/přihlašte se na této stránce.

Další články tohoto rodiče: všechny jeho/její články, Anetka,