Nedávno jsme na stránkách JáRodič.cz představili knižní novinku Normální porucha, která vypráví o studentce Vandě, jejíž touha po snížení váhy se vymkne kontrole. Na dnešní den jsme pro vás připravili rozvovor s autorkou knihy Ivou Macků. Prozradila v něm nejen něco o sobě a své další tvorbě, ale i třeba to, kde hledá inspiraci, proč zvolila právě toto téma a samozřejmě mnohé další. Příjemné čtení.
Nejdříve bych vás ráda pozdravila, a to nejen jménem svým, ale hlavně jménem čtenářů webového magazínu JáRodič.cz. Nedávno si naši čtenáři mohli přečíst povídání a vaší poslední knize Normální porucha. Možná ale někteří z nich vás ani vaši tvorbu neznají. Na úvod bych vás tedy chtěla poprosit, zda byste představila nejen sebe, ale samozřejmě hlavně své knihy.
Normální porucha je mou třetí knihou. Ta první se jmenuje Teen Pop, tu jsem napsala z pohledu dvou holek, které jsou jako noc a den – jedna je zakomplexovaná intelektuálka a ta druhá je krásná, ale trochu hloupá herečka. Druhou knížku jsem nazvala Řekni mi svoje znamení a vypráví o třech vesnických holkách, které si hledají kluky podle znamení zvěrokruhu.
Jinak – je mi 32 let, mám tříletého syna a pracuji jako reklamní textařka v jedné pražské agentuře. Mám ráda všechno, co se dá číst – hlavně knížky, ale pravidelně čtu i noviny a nejrůznější časopisy. Nedokážu si bez toho svůj život vůbec představit... Taky mám ráda dobrou hudbu, třeba Tori Amos, Pink Floyd, Keane, Nelly Furtado, DM nebo Sade. A všechny soundtracky ze ságy Zatmění.
Kde hledáte při psaní svých knih inspiraci, respektive kde získáváte nápady?
Inspirací je můj vlastní život, ale především to, co kolem sebe každý den denně vidím a slyším, co čtu. Pak k tomu přidám kus vlastní fantazie, a pak se, v ideálním případě, objeví nápad, námět, postava, charakter...
Proč jste se rozhodla psát dívčí romány?
Odmalička jsem toužila být spisovatelkou. Asi tak od dvanácti do šestnácti jsem si psala deník a čas od času jsem zkusila nějakou povídku, asi tak pětkrát jsem rozepsala román. Nikdy jsem ale nic pořádně nedotáhla do konce. Buď mě to přestalo bavit, nebo jsem neměla čas, nebo obojí. Až když jsem nastoupila na mateřskou dovolenou, řekla jsem si, že to tentokrát zkusím „naostro.“ Každý den jsem poctivě psala aspoň tři čtyři hodiny a stránky pomalu přibývaly. Někdy to šlo lépe, někdy hůře, ale šlo to. S každou novou stránkou jsem měla větší a větší radost. A největší euforie a povzbuzení bylo to, když mi vyšla první knížka. Pro všechny začínající autory bych měla radu: jenom talent nebo nápady nestačí. Knížka se prostě musí vysedět, buďte trpěliví a pracovití.
V současné době se připravuje večerníček podle vašeho scénáře. Prozradíte nám něco více?
Večerníček se jmenuje Nejmenší slon na světě a je – velké překvapení – o nejmenším slonovi na světě... slon Béďa holt nikdy nevyrostl. Způsobuje mu to menší i větší potíže, se kterými se vyrovnává díky svému důvtipu i kamarádovi Edovi. Večerníček bude ve 3D a vysílat by se měl příští rok. Moc se těším.
A nyní k vaší poslední knize Normální porucha. Věnuje se poměrně složitému problému, který řeší nezanedbatelný počet dívek a žen – porucha příjmu potravy. Proč právě tomuto tématu?
V druháku na střední škole mělo pár spolužáků narážky na můj zadek. Začala jsem se víc prohlížet v zrcadle a říkala si: no jo, vždyť já mám fakt velkej, obří zadek! Něco, co mi dosud připadalo normální a snad i hezké, najednou dostalo úplně jiné rozměry – o svém vlastním těle jsem si začala myslet, že je ošklivé, nechutné, že je tlusté, a to až obludně! Je to důkaz toho, že holky s mentální anorexií se vůbec nevidějí realisticky. Dneska jsem přesvědčena o tom, že spolužáci se mnou prostě flirtovali a můj zadek se jim vlastně líbil... no, v každém případě: téma poruch příjmu potravy je obrovské, zkušenost s hubnutím má většina holek a žen. Napadlo mě, že ho nějak zpracuji ve své třetí knížce. A doufám, že se mi to podařilo, jak jsem chtěla: i s vtipem a lehkostí.
Co by si měl čtenář, respektive v tomto případě spíše čtenářka z čtení této knihy hlavně odnést (samozřejmě kromě krásného zážitku)?
To, jestli budeš spokojená sama se sebou, nezáleží na tom, kolik vážíš. Zní to banálně, ale je to tak.
Nedá mi, abych se nezeptala: Znáte osobně někoho, kdo se potýkal nebo dokonce potýká s bulimií či mentální anorexií?
Ano, znám a znala jsem poměrně dost takových holek i dospělých žen, některé se mi se svým problémem svěřily až zpětně a já neměla o ničem žádné tušení. Naštěstí většina těchto známých se s bulimií či anorexií do velké míry úspěšně vypořádaly. Říkám schválně „do velké míry.“ Je známé, že tyto problémy se častokrát v životě objevují znovu a znovu. Jak říkám, je to velké téma.
V knize je velmi pěkně popsáno, jak může „pouhá“ touha trochu zhubnout přerůst v něco úplně jiného. Hlavní hrdinka navíc musí řešit i další problémy, které by byly náročné i pro dospělého, natož pak pro dospívající. Co byste doporučila dívkám a ženám, které mají pocit, že jejich váha není ideální? A máte nějaký tip pro rodiče, kteří mají pocit, že to jejich dcery s tím hubnutím trochu přehánějí?
Rada pro rodiče: všímejte si toho, jak se vaše dcery stravují, jestli výrazně neshodily, nevyhazují-li jídlo (já jsem ho třeba dávala psovi), zkuste s nimi mluvit – nejenom o jídle, ale o všem možném. Když budete mít pocit, že vaše dcera se s problémem příjmu potravy potýká, prostě ji zkuste nějak dotlačit k odborníkovi. Tak to udělali mí vlastní rodiče. Tenkrát jsem je za to nenáviděla. Dneska jsem jim vděčná. Dívky a ženy: je hrozně těžké neřešit svou postavu, zvlášť když všude kolem sebe – v časopisech, videoklipech, filmech atd. – vidíte ty nádherné holky s dokonalými mírami. Nebudu kázat, abyste se vykašlaly na to, jak vypadáte. Ale zkuste to nepřehánět. Fakt. A navíc – hodně hubené holky klukům nepřipadají sexy.
Na závěr jedna soukromá otázka (tedy spíše několik): Jak se těšíte na blížící se léto? Chystáte se někam na dovolenou?
Na léto se těším moc. Kdykoliv je v létě možnost, vyrážím k vodě. Léto ve městě má své kouzlo, ale ve své podstatě je strašně úmorné. Skočit do vody je taková úleva! Navíc ji miluje i můj tříletý syn, takže... chystáme léto, ve kterém se budeme co nejvíce koupat.
Mockrát Vám děkuji za příležitost odpovědět na tyto otázky. Srdečně zdraví Iva Macků
Děkujeme za rozhovor.
