Mobilní telefon je dnes naprostou samozřejmostí u dospělých, ale ani děti a mládež nezůstává pozadu. Ze statistických údajů vyplývá, že v České republice má v šestnácti letech svůj mobil téměř každý (ČSÚ uvádí, že je to dokonce 99 %). Není pochyb, že tyto přístroje s sebou přináší obrovské množství výhod. Na druhou stranu platí také to, že někdy mohou pro děti představovat nebezpečí. Je proto důležité, každé umělo mobil správně používat, vědělo, kdy na zprávu či telefonický hovor reagovat a kdy nikoliv, kam se obrátit o pomoc a nejen to. V následujícím příspěvku jsme pro vás připravili výsledky jednoho zajímavého výzkumu, který se zaměřil na toto téma. Sami uvidíte, k čemu děti telefony využívají a hlavně jak. A také se dozvíte, co všechno by měly vědět a kdy a jakým způsobem jim to sdělit.
V loňském roce proběhlo výzkumné šetření, které se zaměřilo na nebezpečné komunikační praktiky. Výzkumu se zúčastnilo 2 567 žáků základních a středních škol ve věku 8-18 let. Počet chlapců a dívek byl téměř shodný. Nejvíce respondentů bylo ve věku 11-13 a 14-16 let. Děti pocházely ze všech regionů České republiky, nejpočetnější zastoupení však měli Jižní Čechy a Jižní Morava, naopak nejmenší Praha a Střední Čechy.
Z výzkumu vyplynulo, že děti a mladí lidé na svém mobilním telefonu nejvíce posílají krátké textové zprávy (tzv. SMS, 79,82 %), telefonují (77,21 %), přehrávají hudbu (58,04), používají fotoaparát (57,34 %) a videokameru (43,75 %). Naopak brouzdání po internetu využívá jen necelých 10 % z nich.
Nokia 6700 SlideDítě či mladý člověk, který používá mobilní telefon by měl umět odhalit, zda informace, které takto získává jsou věrohodné či nikoliv, kdo mu je posílá a podobně.
V případě SMS odesílatele dle šetření naprostá většina respondentů pozná, a to například dle telefonního čísla uloženého v seznamu (79,59 %), dle podpisu (11,95 %) či na základě jiných kritérií. Jen 1,85 % dotázaných uvedlo, že neví, jak odesílatele identifikovat.
Na druhou stranu je třeba zvážit, zda je tento postup vždy bezpečný. V případě identifikace dle telefonního čísla zřejmě ano (tedy pokud zrovna nebyl dotyčnému mobil ukraden). U rozpoznání odesílatele jen dle podpisu už tomu tak být nemusí, protože zneužití je velmi snadné. Další problém může nastat v okamžiku, kdy je SMS odeslána z internetu. 30,25 % dotázaných jí neumí rozpoznat.
Nahrávání videa patří v poslední době k žhavým tématům. Týká se to hlavně toho, kdy žáci nahrávají své učitele či spolužáky v situacích, které nejsou zrovna příjemné a pak je zveřejňují na internetu.
Z výzkumu vyplynulo, že děti nejčastěji nahrávají své kamarády (43,24 %), jiné členy rodiny a rodiče. Pro představu: učitele nahrává 8,01 % z nich. Nahrávka pak nejčastěji zůstává v mobilu, ale je ukázána někomu dalšímu (57,66 %). Jen 5,83 % dotázaných své nahrávky zveřejňuje na internetu (nejčastěji YouTube).
Bez zajímavosti nejsou ani důvody, proč mládež jiné osoby nahrává: z nudy (31,39 %), na památku (26,28 %), ale třeba také kvůli pomstě (3,78 %) nebo z jiných důvodů (12,56 %), kam mimo jiné patří i případ, kdy se učitel choval „trapně“, či nahrávání rvačky a podobně.
A ještě jedno důležité číslo na závěr: 14,53 % osob neví, že je nahráváno.
Někdy se naopak žáci mohou dostat do situace, kdy oni sami jsou vyfoceni či nahráváni a jejich fotografie/video je zveřejněno. Jak by se dotázaní zachovali? Koho by požádali o pomoc? Necelých 30 % z nich by požádalo správce webu o stažení, téměř čtvrtina vůbec neví, co by dělala, 13,87 % by požádalo o pomoc rodiče, 9,61 % kamaráda a 2,08 % učitele. Zbytek by udělal něco jiného, například celou věc ignorovali, s dotyčným by si to osobně vyřídili a podobně.
Pokud dítě dostane mobilní telefon, měli by rodiče nastavit určitá pravidla jeho používání. Samozřejmě záleží na věku potomka a na dalších kritériích. Rozhodně ale asi není v pořádku, když je používání telefonu naprosto bez omezení.
Rodiče by mu také měli říci o nebezpečí, které je s používáním telefonu spojeno (dle věku dítěte, například: „Nikdy neodpovídej ani nijak jinak nereaguj na SMS zprávu, když nevíš, kdo ti jí poslal,“ „Netelefonuj s cizími lidmi,“ „Nezneužívej videokameru, respektive nenatáčej lidi bez jejich vědomí, v nepříjemných situacích a podobně,“….). Důležité je, aby také vědělo, kde hledat pomoc v případě, že ho někdo pomocí tohoto přístroje obtěžuje, zesměšňuje,….
A samozřejmostí by mělo být i to, aby mu rodiče řekli, kdy je naprosto nevhodné telefon používat.
Z šetření vyplynulo, že s pravidly, která se týkají používání mobilního telefonu bylo seznámeno 63,4 % dotázaných, a to hlavně ze strany rodičů (36,44 %) a učitelů (15,75 %). Naopak 36,6 % uvedlo, že s žádnými pravidly seznámeni nebyli, ani o nich s nikým nemluvili.
Pozitivní zprávou je, že převážná většina dětí by věděla, jak se v případě vyhrožování pomocí mobilu zachovat. Nejčastěji by hledali pomoc u rodičů (39,92 %). Jen 2 % z nich vůbec netušila, co dělat.
Pokud se rodiče rozhodnou koupit svému dítěti mobilní telefon, je důležité, aby učinili také krok dvě: seznámili ho s pravidly jeho používání, upozornit ho na nebezpečí, která jsou s tím spojena a další.
Je také důležité, aby sledovali, k čemu potomek mobil využívá (s kým telefonuje, komu posílá SMS a naopak, kdo mu telefonuje, posílá zprávy a obrázky, zda používá internet a podobně). Možná vám to bude nepříjemné, ale je to z důvodu bezpečí vašeho dítěte. A je třeba mu to takto i vysvětlit.
Zároveň je třeba si všímat, zda se dítě při používání mobilu nechová jinak (je smutné, schovává se s ním,…). Určitě by také mělo vědět, že za vámi může přijít s jakýmkoliv problémem, že vše se dá nějak vyřešit a vy mu pomůžete.
Není nutné asi zdůrazňovat, že postup volíte vždy v závislosti na věku dítěte a dalších faktorech (asi nebudete kontrolovat zamilovanému puberťákovi každou SMS a podobně).
A to nepříjemné na závěr: Většinu rodičů to asi vůbec nenapadne či si to nechce připustit, ale jeho dítě se může stát nejen obětí, ale také pachatelem.
A ještě na doplnění. Pokud řešíte, kdy by tak dítě mělo mít svůj vlastní mobilní telefon, přečtěte si článek Kdy koupit dítěti mobilní telefon.
Zdroj informací:
Zpráva z výzkumného šetření realizovaného v rámci projektu Prevence nebezpečných komunikačních praktik spojených s elektronickou komunikací pro pedagogy a nepedagogy, Mgr. Kamil Kopecký, Ph.D. a Mgr. Veronika Krejčí
