Kojomaniak

Kojení - to je téma, které na většině diskuzí dokáže vyvolat obrovské sváry, dokáže způsobit, že se z virtuálních kamarádek stávají virtuální nepřítelkyně. Co mamina to názor. Ty, které nekojí (ať už je to z jakéhokoli důvodu) nemohou ani cítit články, kterých je na internetu plno - o významu kojení, o pomoci při kojení, atd... Naopak maminy které kojí zase nedokážou pochopit, proč jiné svému dítěti dají raději umělou náhražku toho nejcennějšího. Obě strany svému protivníkovi neváhají mnohdy uštědřit ani nadávky trošku silnějšího kalibru. Opravdu jsem ještě nenašla článek, který by se zabýval tématem "Kojení" a nebylo u něj spousty protichůdných komentářů. Teď bych chtěla popsat já svou zkušennost.

Kojení jsem nikdy nijak neřešila. Nekojila babička, maminka, nekojila ani tchyně, dokonce ani manželova sestřenice. Vlastně mě ke kojení nikdo "nevedl", nijak jsem se o něj tedy nezajímala a automaticky počítala, že i já nebudu mít dostatek mateřského mléka a moje dcera bude na sunaru či nutrilonu.

Nedělala jsem si z toho hlavu, vždyť nás tolik vyrostlo na umělém mléce, děti jsou zdravé, nic jim nechybí... Kamarádka porodila dceru a hned ji odstavila, nijak jsem to neřešila, protože jsem počítala s tím, že udělám totéž. Ostatně v těch mých "lentilkách pod kobercem" ani žádné mléko být nemůže.

Pak se mi narodila Anetka. Byla o měsíc a půl dřív na světě, měla potíže s dýcháním, se srdíčkem. Trvalo to čtyři dny, než jsem si ji směla aspoň na chvilku pochovat a bylo to jako by nad šedivým, zamračeným dnem, náhle po dlouhé době vykouklo sluníčko a všechno ozářilo.

Hormony pracovaly a ve mně se střídaly nálady jako aprílové počasí. Když jsem byla na návštěve u malé, bylo jasno, svítilo sluníčko, cítila jsem se krásně, jakmile jsem se ale musela vrátit na pokoj, opět přišla inverze, tma, déšť... A pořád dokola.

A pak, jednoho dne, přišel pan doktor s tím, že malé poprvé zkusili dát mé odstříkané mléko a ona to vypila. Hned jsem volala manželovi a mámě a chlubila se, že Anetka pije MOJE MLÍKO!

Druhý den směla poprvé k prsu. Přisála se zkušenně a hned napoprvé nasála jednou tolik než se u tak slabého dítěte čekalo. Když jsem pak šla sama na pokoj, už nebylo zamračeno, slunce svítilo stále, protože tu konečně byla jedna věc, kterou jsem pro své dítě mohla udělat jedině já sama. Až do té doby ji přebalovaly sestry, umývaly sestry, ony jí také měnily kapačku a pečovaly o ni. Byla jsem to já kdo několikrát za den klepal na dveře a ptal se jestli smí malou vidět. A najednou jsem ji mohla nakojit! A byla jsem to jedině JÁ kdo měl toto privilegium!

Kojila jsem ji pak každé tři hodiny a děkovala tomu nahoře za to, že mám dost mléka (až moc), že malá umí sát, že jí mléko chutná. Jinak bych ji totiž tak často neviděla, nemohla ji mít tak blízko u sebe a nebylo by mi, a bezesporu i jí, tak krásně.

Do porodnice jsem nastupovala s tím, že kojit nebudu. Z porodnice jsem odcházela s tím, že kojit budu určitě do roka, nejlépe do dvou.

Měla jsem obrovskou výhodu v paní doktorce, která byla zároveň laktační poradkyní. Pomohla mi v začátcích, kdy malá neustále křičela, já se obávala že mám málo mléka a ona hlad, namísto toho jsem se dozvěděla že se malá přepíjí a bolí ji z toho bříško. Při představě, že bych do přepitého dítěte narvala ještě lahev dalšího mléka...

Pak přišly záněty, ty ale hravě odstranila právě Anetka. Z přebytku mléka jsem dělávala, a dodnes dělávám večerní kaše. Anetka má rok a půl a už teď vím, že do dvou let mléko určitě udržím. Kojím už sice jen jednou denně (ráno) a přes den ani v noci ne, ale přesto věřím že pro ni dělám dobře.

Někdo může argumentovat že je veliká. Možná, ale o mléko si neříká, nehrabe se mi do podprsenky a vezme si jen když jí nabídnu já. Není závislá, nevynucuje si to. Beru to tak, jako bych jí dávala např. "Actimel" na imunitu, jen s tím rozdílem, že tohle je zadarmo.

Rozhodně neodsuzuju maminky které nekojí, nechci nikoho přesvědčovat ani nikomu radit co mají dělat či ne. Vím, že některé maminky udělaly maximum pro to, aby měly mléko a tyto řeči jim zrovna dvakrát nepřidají. Ty, co se pto nekojení rozhodly dobrovolně, také zůstávají matkami, důležitá je přece láska a ne tekutina.

Tímhle článečkem nechci nikoho "nakrknout", jen jsem chtěla napsat důvod, který ze mně udělal "kojomaniaka".

Autorem tohoto textu není redakce těchto webových stránek, ale jeden z rodičů, tedy uživatelů/ek: Filipina (kliknutím na jeho/její jméno přejdete na jeho/její domovskou stránku). Chcete-li si zde také vést deník nebo sem psát články, zaregistrujte se/přihlašte se na této stránce.

Další články tohoto rodiče: všechny jeho/její články, Anetka,