S miminkem u moře

Ráda bych se podělila o svůj zážitek z loňského pobytu u moře. Dlouho, dlouho jsme váhali, zda jet či nejet, naše Anetka měla tenkrát 10 měsíců a my stále dumali zda ještě není brzy. S manželem bereme moře spíše jako lék než místo k opalování a bavení se. Než jsem otěhotněla, byli jsme celkem 3x v Řecku, manželovi se tam spravil exzém, který má z práce a mně jako slabší astmatičce mořský vzduch také hodně pomohl. Nehledě na to, že relax v příjemné nadnášející vodě a pořádný odpočinek dělá také své. Zvažovali jsme však jestli ještě není brzy, když máme tak malé miminko. Navíc tu byl i problém finanční, na letadlo v naší kase rozhodně nebylo, jako jediná varianta se tedy jevilo Chorvatsko - autem. Přesto jsme se rozhodli že to zkusíme, také z toho důvodu, že zhoršující dýchání se začalo projevovat i u malé a my doufali, že jí pomůže i na flíček, který má na noze od cca 2 týdnů a který jí stále ne a ne zmizet.

Vybrali jsme si zájezd u jedné CK (naslepo jsme si s tak malým dítkem netroufli), do kufru nabalili zavařená jídla a konzervy pro nás, příkrmy pro dceru, pakl Kofoly (manžel závislák), naše věci, kočárek, a mohli jsme vyrazit.
Malé jsme se snažili dodržet režim, tzn. v 7 koupání, pyžamko, 7.15 kašička, do ručky oblíbenou kravičku a honem do auta. Nejprve byla zmatená, ale ujeli jsme kilometr a už spala.
Nejhorší byla ta cesta. V Rakousku právě spravovali dálnici, hodně se tedy objíždělo a protože objížďky byly úzké, maximální rychlost byla 60km/hod. Cesta do vídně tedy byla nekonečná, ale pak jsme se konečně napojili a Rakousko profičeli jako nic.

Navrhovala jsem manželovi pauzu, ale on se cítil zatím v pohodě a měl strach, že kdyby zastavil, dopadla by na něj únava. Poprvé jsme zastavili téměř u hranic se Slovinskem, abychom si protáhli tělo. Na posilněnou jsem vytáhla každému řízek, ten jsme snědli a pokračovali. Cestu přes Slovinsko jsem prospala a vzbudila se až v okamžiku, kdy jsme přijížděli k hranicím s Chorvatskem.
Bylo téměř pět ráno, před námi se táhla kolona vozidel a já si zděšeně všimla jedné rodiny, kterým prohledávali kufr. Panebože, co když budou šacovat i nás?

Nakonec nechtěli vidět ani pasy, jen mávali ať jedeme dál. Projeli jsme a byli v Chorvatsku. To jsme ještě netušili, že to nejhorší teprve příjde...
Zastavili jsme na první benzínce a manžel natankoval. Hluk vzbudil malou, která potřebovala také protáhnout, zdrželi jsme se tam asi hodinu, ale pak museli dál. Naštěstí jsme chytli skvělé počasí, bylo celou dobu pod mrakem a sem tam pršelo. Malá střídavě spala, střídavě koukala z okna, sem tam i zakňourala, protože se nudila. Ale byla hodná, za což jsem byla taky ráda.

Když jsme po někonečných 16 hodinách dorazili na místo, šumění moře bylo jako oáza. Zatímco manžel si šel po celonočním řízení lehnout, my s Anetkou vyrazili na obhlídku.
První reakce na moře a vlny byl veselý vískot a šermování ručkama. Malá od miminka vodu miluje a ihned pochopila že tohle je voda, a to rozhodně lepší než ta, co mají na kurzu plavání...
A v tomto duchu se nesl celý náš pobyt. Ráno jeden z nás zašel na čerstvé pečivo, hned po snídani jsme vyrazili na pláž, zpravidla tak po 9.30. Malá měla svůj kruh se stříškou, který jsem jí před odjezdem koupila a byla jsem za to moc ráda, mohli jsme totiž být na moři všichni tři a užívat si vody.
Na dece jsme se zdrželi jen abychom oschli a kolem jedenácté rychle zpět, protže sluníčko začínalo nebezpečně pálit. Ve studiu jsem připravila oběd a uložila malou.

Po probuzení si Anetka hrála v malém bazénku, který jsme jí vzali s sebou a teprve až když sluníčko trošku polevilo (kolem 16.00), šli jsme znovu na pláž a řádili až dokud nebyl stín i na pláži. Večer nás pak čekala procházka po promenádě, malá většinou usnula v kočárku, takže jsme ji jen zakryli a procházet se mohli až do tmy.

Takto se to opakovalo každý den, snažili jsme se být co nejvíc venku, abychom dýchali čerstvý mořský vzduch. Ubytováni jsme byli kousek od vody s výhledem na moře, což bylo také skvělé, i večer, když už malá spala a my se z balkóna dívali na blikající světla lodiček.

Cesta zpět byla mnohem lepší. Manžel se cítil fit, stavěli jsme jen 2x, z toho jednou na benzín a podruhé na spočinutí. Ve Slovinsku nás potkala bouřka, naštěstí nebyla přímo nad námi, ale i tak jsem se docela bála. Manžel je slušný řidič a nepřekračuje povolenou rychlost, i přesto nám ale cesta zpět trvala "jen" 12 hodin. Pomohlo nám totiž to, že jsme neodjížděli v sobotu, jako jiní, ale už v pátek večer. Studio jsme totiž měli jen do soboty 10 hodin a představa, že pak až do večera trávíme čas venku a na pláži a manžel se ani neprospí před cestou nebyla moc lákavá, proto tohle rozhodnutí a nikde jsme nepotkali žádnou zácpu.

Po čtyřech dnech se Anetce začal ztrácet flíček na nožičce, bohužel se ani za celý pobyt neztratil úplně, ale alespoň se podstatně zmenšil. Dýchací problémy od té doby nemá, ale děsím se okamžiku, až příjde jaro a alergeny budou všude.

I letos se chystáme na dovolenou, zřejmě opět autem a opět na stejné místo. Cesta je hodně nepříjemná, ale na rozdíl od letadla si s sebou můžeme vzít cokolí, dítko ještě neplatí a mám tu i pojistku, že kdyby se cokoli dělo, z minuty na minutu se mohu sbalit a odjet domů.  Doufám, že nám to i letos výjde jako loni.

Závěrem bych chtěla říct, že není pravda že dovolená s dítětem není dovolená. My jsme si ji užili náramně a malá taky, v moři byla báječná, líbilo se jí to, prostě paráda. Už aby byl zase léto :-)

Autorem tohoto textu není redakce těchto webových stránek, ale jeden z rodičů, tedy uživatelů/ek: Filipina (kliknutím na jeho/její jméno přejdete na jeho/její domovskou stránku). Chcete-li si zde také vést deník nebo sem psát články, zaregistrujte se/přihlašte se na této stránce.

Další články tohoto rodiče: všechny jeho/její články, Anetka,