Spermiogram



Koncem února to budou tři roky, kdy se u nás doma poprvé začalo mluvit o spermiogramu. U svého lékaře jsem dostala zkumavku s tím, že přesně za týden ji mám přinést - ovšem plnou.

Všechno bylo předem domluveno, manžel počítal s tím, že pro miminko bude muset něco udělat, ale v momentě, kdy jsem dorazila domů a ukázala mu onu úzkou věc, zorničky se mu rozšířily a ve tváři se objevil mírně zděšený výraz.

"Do TOHO se mám trefit?"

Bylo mi ho líto, ale nebylo zbytí. Celý týden jsme pak kolem zkumavky chodili s posvátnou úctou, snažili jsme se předstírat že tam vlastně vůbec není, přitom pravda byla přesně na druhé straně.

A pak přišel den D.

Moje naivní iluze, že budu manželovi asistovat, mi vzal on sám - byl nervózní a chtěl mít klid.

Popocházela jsem tedy za dveřmi a nechápala proč to tak dlouho trvá. Konečně otevřel dveře a podával mi skleničku i s obsahem. Rozhodně se necítil příjemně a já taky ne. Když jsem pak cestovala MHD s onou věcí, připadala jsem si, jako by snad každý věděl co mám zabalené v kapesníku a uložené na dně kabelky. Ujišťovala jsem se, že to bylo poprvé a naposled.

 

Nebylo. O půl roku později jsme byli ve stejné situaci, jen s tím rozdílem, že tentokrát nad náma dohlíželi odborníci v Centru asistované reprodukce a rozhodně chybělo ono domácí soukromí.

V čekárně s náma seděly asi tři další páry, všichni nervózní z toho, co příjde.

Pak vylezla sestřička a všem třem pánům podala kalíšky, naštěstí už ne tak úzké jako byla zkumavka. Každého poslala do jiné místnosti.

 

Manžel mi pak popisoval prostředí. Přišel do malé temné místnosti, kde na stole ležel jeden pornočasopis a jeden časopis o motorkách (?). Odněkud se ozvalo: "Co ten tvůj, nebyl naštvanej že ses vrátila tak pozdě?" "Ale ani ne, už si zvykl. Chceš kafe?" "Ne, dík, už jsem měla ráno." "Já bych bez kafe nepřežila den.".....

Když mi to vyprávěl, docela jsem chápala, že ze všech tří mužů přišel až jako poslední.

 

O tři měsíce později, ve stejném centru, ve stejné místnosti... Stejné dva časopisy, jen už mu do toho odnikud nemluvily žádné hlasy. Namísto toho jeho výkon doprovázelo vrčení vrtačky.

Zatímco manžel "vytvářel vzorek", ke mně na chodbu třikrát nakoukla sestřička s dotazem "Ještě nic?"

 

Potřetí byl manžel poslán na spermiogram v jiném Centru asistované reprodukce. Prostředí bylo příjemnější, jediné, co mu však kazilo radost, byl záchod umístěný vedle židličky, kde seděl. Přesto se mu to podařilo rychleji než předtím a hrdě odnášel vzorek do laboratoře.

 

Nebylo to však naposled. O měsíc později mě čekala první IUI. I zde bylo potřeba, aby "hajzlíky" odebral sám, proto byl odeslán do stejné místnosti, kde byl stále stejný záchod...

Když mi to popisoval, musela jsem se smát,  i když jemu tenkrát do smíchu rozhodně nebylo.

Byl už téměř u konce, když někdo vzal za kliku a začal lomcovat. Manžel byl naštěstí zamklý, ale i tak.. mohl začít od začátku. Už už to vypadalo, že to bude mít za sebou, když se lomcování ozvalo znovu. A k tomu mužskej hlas. "To je nějaký zaseklý..." "Třeba tam někdo je." Ozval se hlas ženský. "Blbost, já ty dveře sleduju a už pořádně dlouho tam nikdo nešel..."

Manžel mohl opět začít nanovo, jenže uběhlo pár vteřin a onen nedočkavec začal lomcovat mnohem zuřivěji.

"Obsazeno!!!!!!!" Zařval tenkrát manžel z plných plic, už pořádně naštvaně.

Pán dal pokoj a manžel v klidu dokončil práci. Odevzdal vzorek a pozoroval "lomcovače" jak jeho místo s významným pohledem vystřídal.

Pobavilo mě, když mi popisoval, jak přemáhal chuť po pár minutách lomcování oplatit. Nakonec si to ale rozmyslel.

 

Závěrem bych ještě ráda řekla to, co mi vysvětloval pan profesor na naší úvodní návštěvě. Spermiogram se mění v závislosti na počasí, na psychice, na složení jídla, závisí na spodním prádle, které nosíte, na fyzické námaze... Jednou může mít ukázkové hodnoty, jindy může být propadák. Proto, nevěste hlavu, když zrovna nebudou hodnoty ideální. Někdy stačí málo a vše je jinak. A navíc, k oplodnění při IVF stačí jediná živá potvůrka, takže i když je cesta za vytouženým miminkem někdy trnitá (pro oba rodiče), způsobů jak pomoci je dnes spousta.


(8. 2. 2010 | Filipina)


Autorem tohoto textu není redakce těchto webových stránek, ale jeden z rodičů, tedy uživatelů/ek: Filipina (kliknutím na jeho/její jméno přejdete na jeho/její domovskou stránku). Chcete-li si zde také vést deník nebo sem psát články, zaregistrujte se/přihlašte se na této stránce.

Další články tohoto rodiče: všechny jeho/její články, Anetka,
Facebook Twitter
Komentáře, názory a rady

-
Vím, že pro mnohé není toto téma nikterak veselé, ale vy jste článek napsala moc hezky. Manžel i vy jste to zvládli s nadhledem. A tak by to mělo být. Přeji vám v životě hodně štěstí. ...

>>> Číst a vkládat komentáře <<<

Další články tohoto rodiče

všechny jeho/její články
Anetka

Další rodiče: O čem přemýšlejí, co dělají...

Nová matrace (KristaK)
Čekám až přestane pršet a půjdu hrabat listí. (Leni22)
Nyní jsem dovařila houbový guláš a čekám až přestane pršet. Půjdeme opět do lesa. (Slava91)
Nyní jsem dovařila houbový guláš a čekám až přestane pršet. Půjdeme opět do lesa. (Radi11)
Přišli jsme z vycházky tak si jdu zasoutěžit (ZUTOJAMA)

Anketa



©2009-2019 JaRodic.cz, ISSN 1804-0632
Provozovatel: Bispiral, s.r.o., kontakt: redakce(at)jarodic.cz | Inzerce: Best Online Media, s.r.o., zuzana@online-media.cz
O vydavateli | Pravidla webu JaRodic.cz a ochrana soukromí


TOPlist