Z deníčku Šišounka - Na hrnec? Nikdy!

Milé děti, maminky, tatínkové, je to už pěkně dlouho, co jsem vám nenapsala, proto to musím rychle napravit. Popíšu vám co se teď děje u nás. Naši se zřejmě zbláznili.

Bylo léto a my jeli na dovolenou k moři. V den odletu jsme ještě s maminkou kupovaly podivné prkýnko. Nechápala jsem k čemu to je, stejně tak mi nebylo jasné, proč to maminka láduje do toho kufru. Ale nezajímalo mě to, měla jsem dost starostí s tím, abych nenápadně do kufru propašovala všechna své miminka, balónky a další oblíbené hračky - nejlépe všechny co mám.
Onu podivnou věc máma vytáhla hned první den a nasadila ji na WC. K mé hrůze mě na to posadila a začala mi vysvětlovat, že už jsem velká holčička, za chvilku budu mít dva roky a tak musím čůrat na záchod. Do plínečky totiž čurají jen miminka.
Chvilku jsem ji poslouchala, načež jsem hbitě slezla dolů. Zatímco naši bedlivě zkoumali jestli jsem se do té mísy vyčůrala nebo ne, já udělala loužičku v rohu pokoje.
Opět přednáška, hold si na to asi budu muset zvyknout. Celých čtrnáct dní našeho pobytu jsem se bavila tím, že jsem se vyčůrala pokaždé, když mě po marném přemlouvání sundali ze záchodu. Lidičky, to vám byla taková sranda pozorovat ty jejich zoufalé výrazy!
Nakonec mi máma nasadila plínku se slovy: "Asi na to ještě není připravená."
No jistě. To je snad logické. Plínečka je měkká, vyčůrám se kdy chci a nemusím při tom přerušovat hru ani se nikoho doprošovat aby mi milostivě stáhl kalhotky a posadil mě na záchod.
Myslela jsem že už je to přešlo. Houby! Uběhly sotva dva měsíce a bylo to tu znovu. Jen s tím rozdílem, že zavrhli prkýnko na záchod a vytáhli nočník.
Jasně, bylo to lepší. Vyčůrala se panenka, kravička, balónek... ale já? Nikdy!
Jistě, měla jsem slabé období, kdy mě nalákali na kokina. Za každé vyčůrání kousek oplatku. Třikrát po sobě jsem si skutečně řekla, jenže když jsem viděla ten naminčin triumfální výraz, raději jsem oželela kokina a čurání pouštěla do kalhot nebo někam na koberec.

Nepomohlo ani mámino velké vysvětlování že už mám skoro dva a půl, za chvilku půjdu do školky a děti by se mi smály. Nezájem. Stejně tak je mi naprosto ukradený že s plínkou nás do školky nevezmou, je mi jedno že jsem ostuda, hold každý jsme jiný.

S oblibou poslouchám rady maminčiných kamarádek, které jí neustále radí co má dělat. většinu z toho už maminka vyzkoušela, proto se snaží téma "plinečka" moc nezačínat.
Budu si muset ještě sakramentsky rozmyslet, jestli vůbec kdy vyměním pohodlí své plínečky za hloupé koko, kterých mám už beztak dost.
Času dost. Jak jsem si všimla, naše prababička má devadesát a taky má ještě plínečku...

Autorem tohoto textu není redakce těchto webových stránek, ale jeden z rodičů, tedy uživatelů/ek: Filipina (kliknutím na jeho/její jméno přejdete na jeho/její domovskou stránku). Chcete-li si zde také vést deník nebo sem psát články, zaregistrujte se/přihlašte se na této stránce.

Další články tohoto rodiče: všechny jeho/její články, Anetka,