Z deníčku Šišounka - Odrovnáme maminku!

Milé maminky, milé děti, jelikož už nejsem žádné hloupé miminko, nýbrž velká a chytrá holčička (je mi 20 měsíců!), začínám chápat některé věci. Například to, že nikdy nedosáhnu toho, čeho bych dosáhnout chtěla, dokud tu bude moje maminka. Jasně, k něčemu se sem tam hodí. Například někdo musí kupovat ty výborný jogurty, tlačit kočárek, nebo houpat s houpačkou. Nicméně záporů je víc než kladů.

No jen si vemte jak skvěle by se mi nakupovalo, kdyby za mnou máma neustále nelítala a nebrala mi ty výborné věci z rukou a neříkala pořád dokola "to nesmíš", "to se nepapá", "to není dobrý", "to není pro tebe" atd... Doma bych si mohla hrát úplně se vším, dokonce i s těma zajímavýma zásuvkama, které máme ve zdi a do kterých máma neustále cpe nějaké záslepky, jako by mi nechtěla dopřát ani trošku radosti.
Venku by to bylo taky super. Pořádně bych si omatlala všechna auta která stojí před barákem, pošlapala záhonky naší sousedky, uprostřed silnice pkně udělala hačí a papala kamínky. Nebo bych se vyválela v blátě a NIKDO by mi za to nevynadal!
A co by na tom bylo nejlepší, nemusela bych chodit spinkat, papala bych jen to co mám ráda já, no to by byl život!

A proto jsem se rozhodla, že maminku pěkně odrovnám.
Začala jsem někdy před měsícem a jsem vytrvalá. Tato myšlenka mě poprvé napadla když jsme seděli u veterináře v ordinaci a měli jít očkovat našeho králíčka.
"Koko." Spustila jsem na maminku, která mi docela ochotně vylovila tyčinku. Tu jsem stihla zhltnout v rekordním čase. "Koko." Zopakovala jsem tedy. Máma mi začala vysvětlovat něco o tom že už jsem měla a že dostanu až pak. "Koko. Koko. Koko. Koko koko koko koko koko..." "Nemám!" Okřikla mě maminka už mírně podrážděně. "Koko. Koko. Koko...kokokokokokokoko." Teď už to vypadalo, že kdyby tam neseděli lidi, asi bych dostala na prdel. Maminka mě okřikla a já tedy spustila: "Brm brm." Máma poslušně vytáhla pití, které jsem až do poslední kapky vypila. "Koko." Spustila jsem znovu. Máma ochotně vytáhla druhou tyčinku a já ji opět snědla v rekordním čase. A upozornila ji, že jej už nemám. "Koko. Koko. Koko..." Nakonec mi dala celý pytlík, který jsem vyprázdnila také za chvilku. "Brm brm." Sdělila jsem jí, že teď bych si dala pití. Jasně, nejsem blbá takže vím,že když jsem všechno vypila před chvilkou, takže už nemám. Ale líbilo se mi pozorovat mámin, pomalu už hysterický výraz. Lidi v čekárně se nehýbali, fronta byla šílená a já už neměla ani koko ani brm brm.
Když jsme po hodině odcházeli, mámě už vstávaly vlasy.

Stejně tak nesnáší "ham". To praktikuju tak, že neustále chodím po bytě a stále dokola opakuji ono kouzelné slůvko "ham". Několik hodin v kuse.
Chocholoušek je už na dosah, takže sem tam předvedu vztekací scénu v obchodě, za celou čekárnu doktorky začnu řvcát "hovno, hovno!", sem tam mamince vyrazím z ruky jogurt na nový koberec, nebo bleskovou rychlostí z vany vyhodím svůj hrací kyblík plný vody na zem. Kakání si nechávám ze zásady na okamžiky kdy usínám po obědě, a to se ještě tak snažím, že maminka musí převlíkat celou postel.
Dál už samozřejmě nespinkám, protože to by celá mái snaha neměla smysl. Hodiny, které ušetřím tím, že nespím, tedy trávím smysluplněji. Například vyhazuju knížky, vysypávám květináče, a při tom samozřejmě opakuji stále dokola "koko, ham, nebo brm brm."
Myslím, že už to nebude dlouho trvat.

Autorem tohoto textu není redakce těchto webových stránek, ale jeden z rodičů, tedy uživatelů/ek: Filipina (kliknutím na jeho/její jméno přejdete na jeho/její domovskou stránku). Chcete-li si zde také vést deník nebo sem psát články, zaregistrujte se/přihlašte se na této stránce.

Další články tohoto rodiče: všechny jeho/její články, Anetka,