Zdravím, mohla bych se prosím zeptat, co dělat v Brně když umře pejsek? Nás to totiž brzy čeká. Dá se tu s ním rozloučit nějak třeba i důstojně?

Zítra to bude půl roku,co jsi od nás odešel.Jako by to bylo včera, když si tady s námi byl, hrál sis s námi, dával najevo svou lásku.Pořád to strašně bolí.Každá vzpomínka na ten den,kdy jsi mi usínal v náručí, mě bodá do srdce.Budou vánoce a já poprvé nekoupím dáreček i tobě lásko.Děkuji ti za všechny ty roky,co si nás obdarovával svou láskou a oddaností.Byl si pro mě jako dítě, které na mě bylo závislé a já poznávám, že to bylo vzájemné.Tolik bych si přála vrátit čas.Miluju tě myško moje a nikdy nepřestanu ❤️????

Měla jsem nádherného bílo rezavého kocourka. Původně jsem ho nechtěla. Někdo ho pohodil v lese a má dcera mě ho přinesla domů. Myslela jsem si původně, že ho dám do útulku, ale nakonec zůstal u mě doma. Strašně jsme si rozuměli. Byli jsme napojeni na sebe, já jsem měla jeho a on mi to dával najevo. Byl mazlivý, čistotný, koupala jsem ho, česala, opravdu krásný kocourek Jerry. Je fakt že rád chodil ven, byť byl bázlivý. Dne 4.7. jsem ho nechala přes noc venku, v domnění, že ráno přiběhne jako obvykle. Nepřiběhl. Nějaké zvíře ho usmrtilo. Bolí mě to, vyčítám si to, že jsem ho nevzala domů. Nemůžu se s tím vyrovnat, že ho již nepohladím, nepomazlím se s ním. Je pochovaný na zahrádce, ale co s tím. Už nikdo nebude jako on a já nevím, zda vůbec někdy najdu odvahu vzít si nějakého kocourka nebo kočičku znovu. Má vnučka má kočičku, chodí ke mě, bavíme se spolu o tom, ale já nemohu zapomenout. Je to jako balvan na duši. Nikdo mě nechápe, snad tady mi někdo porozumí.

Pozítří to bude měsíc,kdy jsem přišla o svého pejska.Bylo mu devět let, byl plný elánu, radosti, lásky. A najednou tu není.Začal špatně dýchat a zvracet krev. Jeli jsme na veterinu, kde nám ho vzali do kyslíkové komory a nechali si ho tam do rána, aby ho dali do stavu schopného vyšetření. Celou noc jsem probrečela, strašně jsem se o něj bála a zároveň věděla, že bez nás trpí. Bál se cizích lidí. Ráno když jsme za ním přišli i přes to, jak mu bylo,byl šťastný že nás vidí. Selhával mu organismus a museli nám ho uspat. Loučili jsme se s ním dvě hodiny venku, nechtěla jsem jim ho dát. Ale už zase špatně dýchal, tak jsme šli dovnitř. Držela jsem ho v náručí objímala ho a slibovala mu, že už je u nás a půjde s námi domů. Stále se sama sebe ptám,proč jsem s ním nebyla dýl, rozloučila jsem se dostatečně, mohla jsem si ho vzít ještě na pár hodin domů. Pak mi dojde, že už zase nemohl dýchat, proto jsme šli dovnitř. Strašně to bolí, stále se mi ten den vrací a pocit, že jsem ho nechala zabít.. Věřil mi, dal mi svuj život a lásku a já mu nedokázala pomoc. Říkám si, bolelo by to míň, kdyby zemřel doma třeba ve spánku? Nebolelo, já vím. Ale ta bolest a vztek, že jsem musela rozhodnout o jeho smrti.Poslednich pět let co jsem s dětmi na mateřský, jsem s ním byla prakticky pořád 24/7,byl u každé naší činnosti, všude přítomný. Najednou je byt prázdný. Nikdo vás nevítá,když ráno vstanete, když se vrátíte domů, klidně i po pár minutách, ta radost a čistá láska.Najednou mi nenosí hračky, abych mu je házela,nevyštěkává si pozornost. Vím, že ani pes není věčný, ale neskutečně moc to bolí. Držím se před detmi, syn to špatně nesl, ale o samotě jsem jedno slzavé údolí a úleva žádná. Nemůžu jist,nemůžu spát. Koukám po inzerátech, ale vlastně hledám na fotkách jen jeho. Nevím, zda bych dokázala přijmout nového pejska, možná bych ho jen srovnávala a nakonec byla zklamaná. Protože takový už prostě nikdy žádný nebude. Každý pes je jiný a já chci prostě jenom zpátky toho svého. Nedokázala bych ho ani nikde zahrabat. Díky krematoriu v České Lipě, ho máme doma v krásné urničce. A vlastně je prostě zase doma,tak jak jsem mu slibila. Každý den na něj mluvím a pláču. Vím ze čas všechno zahojí,ale momentálně mám pocit, že to nikdy nepřejde. Chybíš mi lásko moje a nikdy na tebe nezapomenu ❤️

Už tomu budou dva roky, co mi odešel do kočičího nebe můj kocour Chicco, kterého jsem měla 13 let. Byl to můj přítel, kterému jsem mohla všechno říct a on mě vždy potěšil. Po odstranění bolavých zubů se jeho zdravotní stav prudce zhoršil. Byla jsem u něho na veterině a takovou bezmoc jsem nikdy nezažila. Ač pan doktor o jeho život bojoval a Chicco také, nechtěl umřít, chtěl se vrátit domů. Je to stále živé a nemohu se ze smutku dostat. Doma mně nevítá a já usínám bez jeho předení. Tak moc mi chybí, zatím nejsem schopná si pořídit nové kotě. Snad už ani nechci, Chicco byl jedinečná osobnost, Pan kocour, výjimečné zvíře. Chápu hloubku smutku všech majitelů, kterým odešel zvířecí kamarád...

Umřela mi kočička v pátek.Vim.ze je to příliš krátká doba,ale já si dávám za vinu,že jsem ji nechala uspat(na doporučení lékaře),měla akutní selhání ledvin, krevní testy byli moc špatné ,byla velice slabá , nezrala jen pila vodu,stranila se Na se mě pořád se někde ukrývala.Byli jsme na sebe hrozně fixované.spala se mnou,chodila se mnou na záchod,a když jsem nebyla doma tak nezrala až když jsem přišla domů.Doktor ji dával tak měsíc života.Potad se to nezlepšovalo dostala nějaky sirup na bolesti tak to se trochu najedla,ale jak přestalo účinkovat opět nezrala, Se synem jsme ji odvezli ještě k jinému veterináři a ten to také potvrdil. Ale ta bolest z její ztráty je hrozná va umocněna tím ,že jsem to byla já,která ji nechala uspat.Porad si říkám jestli jsem ji neměla nechat doma ,co kdyby.....Nikdy nezapomenu na ty její ocicka když jsem se s ní loučila. Pohřbili jsme ji na zahradě dali ji všechny její hračky,ale já pořád brečím,a vyčítám si to.Jevhrozne rozhodovat o něčím životě,snad bych to přijala kdybych přišla domů a našla ji už bez známek života,než tohle.Jsem úplně na dně všude ji vidím.Nikomu to nepřeju,zhroutí se vám celý svět,to prázdno najednou doma,byla tak mazlivá a vděčná za všechno,hlavičku si o mě otirala když jsem ji dávala do misky jídlo.Nikdy na ni nezapomenu.Moc to bolí. K

Asi v polovině března 2017 k nám přivedla moje vnučka Aninka zrzavého, asi dvouletého, kocourka. Přidal se k ní v ulici a šel za ní. Byl špinavý, vyhublý, hladový a stále mňoukal, kašlal. Obvolávala jsem útulky, obec, ale nikdo neměl zájem se o něj postarat. Tak jsem si nakonec řekla, že si ho nechám. Už jsem žádného zvířecího miláčka domů nechtěla, protože jsem zažila úmrtí dvou psů, nebyla jsem schopna se s tím vyrovnat. Ale osud to nastavil jinak. Prostě mi do cesty přivedl Mikýska. První den jsem mu jídlo dala předa vrata, druhý den za vrata, třetí den k zahradnímu domečku a na dvorek židli a deku. Tak to postupovalo, až skončil v domě. Odčervila jsem jej, krmila a dala mu tu největší lásku. Stále za mnou chodil. Když jsem přišla domů, šel mi naproti, každý den. Odpoledne jsme trávili spolu tak, že jsem si k němu dala křeslo, kafe a seděla jsem u něj a čekala, až se vyspí. Byl mazlivý, hodný a vděčný. Vnučky ho také milovaly, chodily za ním, mazlily se s ním. Vždy se zdržoval na dvorečku, jen někdy čekal na mě před vraty u stromečku, a někdy přelezl sousedům na zahradu, kde jsou jen brambory. Druhá zahrada sousedů, tam bylo to nebezpečí, které se ve středu 28.6.2017 stalo skutečností. Před dvěma dny jsem přišla domů a Mikýsek nikde, nikdo mně nevítal, volala jsem ale marně. Celé odpoledne jsem ho hledala, volala, ale nic. Až k večeu jsem ho zahlédla na trávě u souseda, který má dva vlčáky. Když jsem se konečně dostala po další hodině k sousedovi, jaká to pro mě byla rána. Mikýsek tam ležel mrtvý, ukousnutou zadní nožičku. Neměla jsem sílu ho ani donést domů. Soused jen utrousil, vždyt je to jen kocour. Jak je vidět, zřejmě nezná cenu života. Dělá v okolí zabíjačky, tak mu to asi nepřijde, že by někdo jiný měl jiný vztah ke zvířatům. Zřejmě mu tato skutečnost nedochází. Mikýsek bude stále v našich srdcích, stále bude se mnou, slyším jeho mňoukání a myslím, že se musím zbláznit. Brečím a hledám útěchu všude možně. Hledám, jak se s tím vyrovnat, že už ho neuvidím, že už nepřijde domů, že ho nepomazlím. Bojím se vyjít i na dvorek, protože vím, že tam není. Jdu k jeho hrobečku a brečím. Nevím jak to přežiju. Ale jek čtu tyto příspěvky, tak mě těší, že v tomto nejsem sama, že jsou lidé, kteří mají také takový vztah ke svému miláčkovi. Zato Vám všem děkuji, protože jsou pro mě alespoň trošku snesitelné tyhle chvíle, kdy se moc trápím, že už můj Mikýsek zlatý není. Nemohu nikomu dávat rady, jak a co má v takové chvíli dělat, protože sama nevím co s tím. Moc se mi po Mikýskovi stýská. Při pomyšlení, jak musel trpět, když jej ti vlčáci dostali do spárů, nemůžu ani dýchat. Přeji všem, ať takovou bolest nikdy nezažijí, i když jde "jen o kocoura". Byl to můj milovaný Mikýsek a tak to zůstane navždy.

Ahoj, včera nám odešla naše milovaná 3 letá kočička Míša.Zřejmě něco špatnýho snědla nebo vypila brzdovou kapalinu vylitou z auta, ráda se pod auty schovávala. Začalo to v sobotu to zvracela,přítel myslel, že je to z chloupků. Pořád se mila.Jenže pak přestala žrát, včera s ní jel na veterinu a tam mu to řekly a uspaly. Selhaly jí ledviny. Žila by prý jen už den a měla hrozné bolesti. Já u toho nebyla, jsem v lázních. Ještě než jsem odjela,tak jsem řekla aby na mě počkala a byla hodná, že se vrátím. Míšo chybíš mi.Snad teď už ri je líp, budeš navždy v mém srdícku.

Odkud jste? možná bych Vám dovedl poradit co s ním :-)