Je neuvěřitelné, jak ten čas letí. Mimčo (no, já vím, že když je ještě u mně, tak se mu mimčo říkat nemá, ale my jsme tady rodiče a budeme si mu říkat, jak chceme :) roste (teď už to poznáváme nejen podle ultrazvuku :) a skoro všechno je pořád fajn...
Chytré knihy (a články) říkají, že na konci 24. týdne - kam se kvapem blížíme - je děťátko už skoro plně vyvinuté, může vážit přes půl kilogramu a měřit 30 centimetrů. A že pokud by pak došlo k předčasnému porodu, děťátko by již mělo šanci přežít - byť by jej čekala delší hospitalizace.
Jasně, tohle bychom si nepřáli, ale stejně je to svým způsobem uklidňující, když víte, že by i tak mohlo všechno dobře dopadnout.
Když jsem v úvodu psala, že je skoro všechno fajn, myslela jsem tím, že už začínáme být trochu nervozní z toho, co všechno musíme zařídit. Nakoupit oblečení, vybrat kočárek... Najednou už to není všechno daleko, ale docela blízko...
No jasně, trochu se na to nakupování i těšíme. Teda - hlavně já :)).
