Článek „Jakou vodu pít“ se věnuje mj. pitnému režimu, což je dobře, neboť osvěta v tomto tématu je potřebná. Ráda bych ale upozornila na několik nepřesností. Konkrétně se v textu uvádí: „…voda z kohoutku i balená musí splňovat určité normy. A překvapivě jsou pro oba druhy vody shodné. Naopak na kohoutkovou vodu jsou u některých parametrů kladeny vyšší nároky. Voda z kohoutku musí obsahovat zdraví prospěšné látky, jako například hořčík a vápník.“ A na jiném místě: „Voda z kohoutku a balená je srovnatelné kvality“ a „Pro každodenní pití jsou vhodné pouze slabě mineralizované, tedy ty, kde je obsah minerálních látek nižší 500 miligramů na litr“. K poslednímu tvrzení musím uvést, že není důvod pít pouze slabě mineralizované vody, protože hranice 500 mg/l rozpuštěných látek je určena pro kojence, takže děti i dospělí mohou pít minerální vody nízce a středně mineralizované každodenně. A co se týče předchozího srovnání různých typů vod: nezpochybňuji používání kohoutkové vody, rozhodně však nelze tvrdit, že by byla lepší než voda balená, dokonce ani stejná. 1) Kohoutková voda je určena k především ochraně veřejného zdraví (mytí, praní, koupání = 99 % spotřeby vody a pouze 1 % se vypije) a tak jsou také postaveny limity a způsoby úpravy - např. dezinfekce chlorem, která je poslední pojistkou dodržení mikrobiologických požadavků atd. Oproti tomu balené podzemní vody (především pramenité a slabě mineralizované) jsou vody určené k trvalému pití, některé i vhodné i pro kojence. Jsou to vody, které nesmí být upraveny dezinfekcí, musí být zabalené a označené jako potraviny, takže vždy víme, co v jejich případě pijeme, jakmile si přečteme etiketu. 2) Není pravda, že voda ve vodovodu je vždy stejně kvalitní jako voda balená. Limity nežádoucích látek pro balené vody jsou několikanásobně přísnější než pro vodu z vodovodu. Byly totiž stanoveny tak, aby tuto vodu mohly celý život pít děti i zvlášť citlivé skupiny obyvatelstva (viz vyhláška MZ č. 275/2004 Sb. v platném znění o požadavcích na jakost balených vod, a vyhláška MZ č. 252/2004 Sb. v platném znění o hygienických požadavcích na pitnou vodu.) 3) Ve vyhlášce MZ 252/2004 Sb., je v § 3 (Ukazatele jakosti pitné a teplé vody a jejich hygienické limity) uvedeno: „U surových nebo pitných vod, u kterých je při úpravě uměle snižován obsah vápníku nebo hořčíku, nesmí být po úpravě obsah hořčíku nižší než 10 mg/l a obsah vápníku nižší než 30 mg/l“. Pro ostatní pitné vody jsou stanoveny doporučené hodnoty pro vápník (40 – 80 mg/l) a hořčík (20 – 30 mg/l). U těchto doporučených hodnot se dále uvádí: „Tam, kde je to možné, by se mělo usilovat o dosažení doporučené hodnoty“. V případě „obyčejné“ pitné vody, která teče z kohoutku, tedy rozhodně nejde směrem k množství hořčíku a vápníku o nic závazného. Ing. Jana Ježková Předsedkyně Svazu minerálních vod