Magický vánoční vzkaz

Malým domkem na kraji města se rozezněl vánoční zvonek. Honzík, který na něj už netrpělivě čekal, rychle proběhl chodbou a o pár okamžiků později už stál před vysokou hustou jedlí se spoustou ozdob a dárků zabalených do pestrobarevných papírů. V jeho očích se zračil úžas. Úžas, který v něm vyvolaly nejen všechny ty ozdoby a dárky, ale hlavně čarokrásné divadlo, které se právě odehrávalo na vrcholu vánočního stromku: Ze stříbrné špičky tam nejprve vyletělo několik barevných jisker, které se vzápětí proměnily v zářivý barevný vodopád.

Sára stála ve dveřích a s úsměvem svého mladšího brášku pozorovala. Štědrý večer měla ráda vždycky, ale v posledních letech pro ni byl doslova magický. Byl to totiž jediný čas v roce, kdy sama sobě dovolila dělat drobná kouzla - nejen pro sebe, ale i pro někoho dalšího.

„Mami, tati, pojďte sem, honem,“ křičel Honzík na rodiče, kteří byli, jako vždy, s cestou ke stromku trochu pozadu. Když ale vešli do pokoje, po zářivě barevném vodopádu už nebylo ani památky. „Viděli jste to?! Viděli jste to?! Na stromečku jsme měli ohňostroj!“ otočil se na ně, ale oni jen s úsměvem kývali hlavami a pak si vyměnili zvláštní pohledy, které říkaly: „No jo, zase ty Honzíkovy vánoční fantazie...“

Sára se také usmívala, ale z jiného důvodu. Moc dobře věděla, že to nejsou jen Honzíkovy fantazie - ani letos se zářícím vodopádem, ani loni s magickou září kolem všech stříbrných ozdob, ani předloni, kdy nechala tři stříbrné zvonky, pověšené na nejvyšší řadě větví, zahrát kousek koledy. Ale věděla také, že by se to její rodiče nikdy neměli dozvědět.

Chalupa v čarodějném světěSára si moc dobře vzpomínala, kdy se její čarodějnické schopnosti projevily poprvé. Ten den se ráno probudila s hlavou plnou vzpomínek na neobvykle živý sen, který se jí zdál. Navštívila v něm podivný magický les, kde pozorovala mladou čarodějku, která svými kouzly a lektvary léčila nejrůznější zvířata.

Tohle prostě musí nakreslit! Rychle vstala z postele a ještě v noční košili si sedla ke stolu a pustila se do díla. Sotva ale přiložila první pastelku k papíru, začaly se dít podivné věci. Jako by jí nejprve ruku vedla nějaká zvláštní síla a pak se po papíře začaly samy pohybovat i další pastelky a poslušně kreslily Sářiny zážitky ze snu přesně tak, jak si je ona teď vybavovala.

To bylo poprvé, kdy Sára kreslila myšlenkami. Poprvé, kdy zjistila, že má nějaké zvláštní schopnosti. Poprvé, kdy si uvědomila, že je jiná, než ostatní. A poprvé, kdy sama sobě slíbila, že o tom, co umí, nikdy nikomu neřekne.

Možná, že to byla jen shoda náhod, ale ten samý rok, jen o několik týdnů dříve, se Sára od maminky dozvěděla, že jí oba její rodiče mají moc rádi, ale je tu ještě jedna věc, kterou by měla vědět. Totiž - že má ještě jednoho tatínka, který ale od ní a od maminky odešel ještě před tím, než se narodila. Ještě dlouho poté, co jí to maminka řekla, se jí tahle zpráva v hlavě nespojila s ničím dalším, ale jak dospívala - a chápala stále více a více věcí - bylo jí čím dál tím jasnější, že její schopnosti nějak souvisí s tím druhým tátou. A něco jí napovídalo, že i proto by o nich neměla mluvit.

Tohle všechno teď Sáře proletělo hlavou, když stála u vánočního stromku a vykouzlila pro brášku magický vodopád. Jen pro něj - a taky trochu pro sebe. A možná také pro kohosi tajemného třetího, pro kohosi, kdo jí nedávno poslal podivný vzkaz. I na něj si teď vzpomněla.

Stalo se to jen před pár dny. Tehdy přišla domů ze školy později než obvykle a sotva vkročila do svého pokoje, spatřila venku na římse holuba. Pták ji také hned uviděl - a k jejímu překvapení neuletěl, ale začal zobákem divoce ťukat do skla. Sářin pes Kiki ho přitom tak zvláštně pozoroval z křesla a Sáře blesklo hlavou, že toho ptáka sleduje buď zvědavě, nebo, možná, mlsně.

Když ťukání ani po chvíli neustalo, šla se podívat až k oknu. A překvapilo ji, že holub neuletěl ani teď. Jen přestal ťukat do skla a zvedl jeden pařát - tak, aby Sára viděla, že na něm má přivázaný malý hnědý váček.

„Holubí pošta?“ napadlo ji, ale vzápětí si uvědomila, jak moc divné to je. Kdo by v dnešní době posílal vzkazy po holubech?

Stejně ale otevřela okno a opatrně holubovi z pařátu váček sundala. Holubí doručovatel zavrkal a odletěl, Sára zavřela okno a přešla ke svému stolu. Tady váček zvědavě otevřela a uvnitř našla malou ruličku nažloutlého papíru. Opatrně ji rozbalila a očima přelétla vzkaz, který byl na papíře napsaný zvláštním, trochu kostrbatým písmem. Stálo tam: „Jestli přečteš jen tyto dva řádky a dál už nic, klidně tenhle papír zmuchlej, zahoď do koše a zapomeň na něj.“

To je opravdu divný vzkaz, pomyslela si.

Za malý okamžik se ale obsah lístku změnil. Pod prvními dvěma řádky se z ničeho nic objevily další dva. A ty říkaly: „Jestli čteš tahle slova, buď opatrná. Oni se o tvých schopnostech určitě dozví a pak si pro tebe přijdou.“

Sára z toho ani teď nebyla moudrá a pořád čekala, že se objeví ještě nějaký další vysvětlující text, ale vzkaz na papíře se už nijak nezměnil. Pisatel zřejmě nic víc na srdci neměl.

Sára byla přesvědčená, že je s kouzlením opatrná až dost. A ten vzkaz přece neznamená, že ji při čarování někdo zpozoroval - naopak, zdá se, že si pisatel Sářinými schopnostmi vůbec není jistý. Kdyby si jistý byl, mohl vzkaz napsat vcelku, ale druhá půlka textu s varováním se přece objevila až poté, co ho Sára chvíli držela v ruce.

Ne, malé vánoční čarování určitě nemůže ničemu uškodit. I to si Sára říkala, když tentokrát na Štědrý večer dělala své malé vodopádové kouzlo.

Za chvíli už všichni rozbalovali své dárky a Sára všechny věci související s magií pustila z hlavy. Potom se s Honzíkem pustili do sladkostí ze stromku a s rodiči i do vánočního cukroví na stole. Pak táta pro všechny připravil tavení olova a máma lodičky ze skořápek ořechů se svíčkami. Prostě Štědrý večer přesně takový, jaký má být. Magický, ale ne díky skutečné magii, ale proto, že jsou všichni spolu a je jim fajn.

Až když pozdě večer uléhala do postele, její myšlenky se zase vrátily k čarování. K čarování, které kromě Vánoc skoro vůbec nepoužívala - a když, tak jen sem tam pro kreslení obrázků. Potom ji ale něco napadlo...

Vstala z postele, došla ke stolu a znovu rozbalila ruličku papíru se vzkazem. Byla na něm stále stejná slova. Možná, že je na čase i tady zkusit trochu magie... Ne, nepoužije nějaké určité kouzlo, jen si prostě bude něco přát... V hlavě se jí objevila slova neznámého zaříkávadla, ale ona je nevyřkla nahlas, jen je v duchu zašeptala. A pak se to stalo. Na papíře přibyly další dva řádky.

„Opravdu buď, prosím, opatrná. A promiň, že jsme se nikdy nepotkali. Táta“

Doslov pro trochu starší čtenářky a čtenáře: Někdy se našimi životy mihnou lidé, o kterých vůbec nic nevíme. Jsou pro nás jen další vedlejší postavou ve hře našeho života. Přitom i oni mají své životy a mnohdy i velmi zajímavé osudy. Nejinak je tomu i v knížkách. Dívku Sáru můžete potkat v Polepšovně pro čarodějky, kde ale ani vy, ani hrdinka knížky, Alice, nedostanete příležitost si s ní promluvit a dozvědět se o ní více. A tak je tohle příležitost nahlédnout na chvilku do jejího života a vidět, jak žila před tím, než se dostala do Polepšovny pro čarodějky...

Krásné svátky vám přejí Petr M. a redakce JáRodič.cz