Ahoj, jsem dva dny revizi děloho. Moje první těhotenství, po několika letech snažení,ale zázrak se bohužel někonal. Byla jsem na konci 2 m, když jsem šla na prohlídku a obličej dktora, když to zjistil - tak na ten nezapomenu. Srdíčko už neťukalo. ale já to nějak tušila už dřív, najednou mi přestalo být špatně, přestalo mě bolet břichi, necítila jsem se těhotná a pak se mi zdál sen, že jsem potratila, den na to mi to doktor oznámil. Mám starch jít do toho znovu,ale takhle jsem tam ležely 3 holčiny, skoro stejně staré. Já vím, že to je hrozné,ale nic jiného člověku nezbyde, než to zkusit znovu..

Ahojky všem, my máme čtyřletou holčičku, které jsme už delší dobu chtěli dát sourozence. Takže skoro dva roky jsme se snažili o další miminko, nějak se nám nedařilo. Takže už jsme to řešili přes doktora, který mě i manželovi naordinoval různé prášky, nic nám ale nepomohlo k početí. Pak jsme si řekli, že na veškeré léky se vykašleme a zkusíme dovolenou, tak jsme v létě jeli k moři. A do dvou měsících od té dovolené jsem fakt otěhotněla, vše bylo v pořádku až do 10+6, to jsem měla slabý narůžovělý výtok. Když jsem přišla k doktorovi, tak mi řekl, že má špatnou zprávu. Že nám netluče srdíčko, takže tam byla pravděpodobně nějaká genetická vada, která způsobila, že se plod přestal vyvíjet. Dnes je to dva týdny od vzpomínaného dne. Fyzicky se teď cítím dobře, ale ..... Teď musíme minimálně tři měsíce počkat, ale vím, že to určitě budeme zkoušet dál. Mám ale velký strach, aby se nám to zase vše neopakovalo. Tady vidím, že z daleka nejsme jediný komu se to přihodilo, a tak všem přeji, aby se jim už nic podobného nikdy nestalo. A držím palce sobě i všem ostatním

ahojky, je mi 22 let,a před měsícem jsme taky o miminko přišli. měla jsem být 10+2, ale ultrazvuk nám řekl, že mimi se zastavilo ve vývoji 6+1...je to měsíc, a já zjišťuji že mě to bolí víc a víc. Mám doma čtyřletou dceru, která se na sourozence moc těšila, ale bohužel-teď se mě pořád ptá, kdy budeme mít další miminko. Nemám už sílu jí vysvětlovat, že jednou ano, ale že teď to nejde. Manžel teď nechce, z dalšího těhotenství má snad i větší strach než já sama. Před rokem jsem šla na miniinterupci, a teď si to vyčítám... co když právě tohle způsobilo, že jsme o miminko přišli? ale vidím, že výčitky máme asi každá-snad se jich brzy zbavíme, a příští těhotenství bude bezproblémové.

Ahoj všem! Co k tomuhle tématu dodat..? Moje první těhotenství dopadlo stejně a útěcha a lék na prázdnotu "po" asi není. Snad jen čas... Je mi 27 a jsem tři týdny po revizi. Všem kdo prožijí stejnou zkušenost přeji hodně sil a spoustu lidí okolo, co budou mít pochopení a podpoří Vás.

Víra v lepší příští těhotenství i přes prodělaný zamlklý potrat ve mě stále je,mám 4 děti a pro mého malého drobečka,který ve 12+1 prý přestal žít-v 7+5 jsem slyšela ten krásný tlukot a na velkém ultrazvuku-řekla doktorka tak to vypněte-zrovna když můj muž říkal naší roční holčičce-podívej bráška... Bolest ve mě je stejná,pláč i obviňování,ale po přečtení všech tech příběhů-živé bolesti si uvědomuji musí to způsobovat bud voda z antikoncepcí-nebo modifikované potraviny a ještě tolik mobilních záření-no možná každá z nás se ptá proč-mě ve 13týdnu vyvolali porod a věřte-vidět dokonalé tělíčko-v tom týdnu má vše-je velmi bolestné...přesto věřím a pokusím se znovu.Všem držím palce :-)

Chtěla bych podpořit smutné maminky,které samovolně potratily jako já....Potratila sem celkem 2x...A to vždy před dalším úspěšným těhotenstvím...Potratila sem,a na nic poté ani nečekala (jak mi doporučili!!) a po vyčištění a následně jednom menzesu.sme to prostě začali zkoušet znovu...A poprvé sem byla těhotná hned za 2měsíce a narodil sem mi zdravý chlapeček,pak sme chtěli ještě jedno dítko,a já v 10.týdnu potratila zas...Opět ve stejném týdnu a opět stejným zpúsobem,zastavila se srdeční akce miminka :(( a potom,za 5 měsíců sem byla těhotná zas :)a tentokrát zase úspěšně....Takže mám dva zdravé chlapečky,a sem šťastná...Proto nebuďte smutné,já vím.je to hrůza,když vám něco takového řeknou,ale jak je vidět,příroda se zařídí po svém....

V polovině dubna mi zjistlili zamlklé těhu...nikomu to nepřeji..byla jsem ve 3 měsíci a plod odpovídal 8 týdnu.2 roky jsme se s přítelem snažili, teď mi doktor řekl, že se již můžeme od července pokoušet znova.Změnila jsem doktora, protože to dál nešlo, nic mi pořádně nevysvětlil a můj nový doktor mi zjistil starý zánět, který mohl způsobit potrat.Přítele hned poslal na spermiogram a je v pořádku.Ale zůstává velký otazník, co když se to stane znova, nebo se to nepodaří vůbec...Je těžký vidět maminky s kočárkama a k tomu jsou to vše mé známé.Co dělat, abych byla v klidu???

Když bylo mému synovi 3 roky, rozhodli jsme se s manželem, že mu pořídíme sourozence. Otěhotněla jsem téměř ihned, ale bohužel po 6 týdnech jsem jela do nemocnice na revizi dělohy. Doktor mi doporučil otěhotnět za další půlrok. Otěhotněla jsem již po 5 měsících. Následoval další zamlklý potrat. Moc jsem chtěla, aby mi řekl důvod PROČ? A jediný co mi řekl bylo, že jsem si za to mohla sama. Prý mi jasně řekl, že otěhotnět jsem měla až po 6 měsících? No chápete to? Ty hrozný výčitky? Doktora jsem vyměnila. Nastoupila do práce a na vše se snažila zapomenout. Docela se mi dařilo. Až jsem si říkala, že mi to vlastně tak vyhovuje a už žádné další dítě nechci. Ale manžel naléhal a mě se začala líbit představa mít doma malého drobečka. Otěhotněla jsem hned. Vše bylo v pořádku, ale časem jsem začala špinit. Doktor mi dal ascorutin a utrogestan. Srdíčko tlouklo. S manželem jsme brečeli jako malé děti. Léky zabraly a já se uklidnila. Ale po 10 dnech přišel černý výtok a s ním 3 zamklý potrat. Byla jsem v 11 týdnu. Je mi 33 let. Jsem na dně. Kdo tohle nezažil tak to prostě nepochopí. Vím jak je hrozný první, druhý potrat. Ale třetí? Ve středu jsem se vrátila z nemocnice a jen brečím a brečím. Nevím jestli mám ještě sílu na další pokus. Sledovat kalhotky když jdu na záchod /nebo i mimo záchod/ jestli tam náhodou zase něco nenajdu. Ale to si každá z nás ponese s dalším pokusem. Ještě že mám nyní už 7 letého synka a milujícího manžela. Jinak nevím, jak bych tenhle psychický nápor zvládla. Moc bych vám všem přála krásné a zdravé miminko v náruči. Držím vám všem pěsti

Včera jsem prodělala revizi dělohy. V 6tt ultrazvuk, kde bylo vše ok. V 6tt+3 jsem začala krvácet. Dostala jsem utrogestan a ascorutin. Bohužel jsem stále slabě krvácela nebo špinila. A intuice mi říkala, to není dobré. 8tt jsem šla na utz, kde byla zjištěna neprosperita embrya. Žádná srdeční akce. Takže hned druhý den po tomto zjištění, tedy včera, jsem podstoupila revizi dělohy. Mé první těhotenství a bohužel se špatným koncem. Ale beru to tak, že příroda je moudrá a ona rozhodne. Vím že to správné příjde ve vhodnou dobu.

Dobrý den,mám za sebou podobnou zkušenost,když jsem otěhotnila BYLA JSEM ŠTASNÁ,ale po třech tydnech jsem začala špinit a tak jsem navštívila paní doktorku,která mi bohužel zdělila tu špatnou zprávu.Byla jsem v šoku a říkala jsem si proč zrovna já,ale hodně mi pomoh můj manžel.Za půl roku jsem znovu otěhotnila a ted mam tříletou dceru a jsem štasná.Proto si říkám nikdy nic nevzdávej a bojuj za to co chceš a stojí ti za to.

V prosinci jsme si s přítelem konečně přiznali, že bychom chtěli mimi. Otěhotněla jsem na první pokus, doktor v 5 tydnu těhotenství potvrdil. V půlce ledna kontrola, odběry, vše dobré, bylo mi lékařem povoleno odjet na dovolenou, ale "moc nevyvádět". Na konci dovolené začal hnědý výtok, žádné bolesti, jen občas takové píchnutí. Vyšetřil mě místní gynekolog, dítě bylo v pořádku, srdíčko bylo, doporučil klid a návštěvu mého lékaře po návratu domů. Dnes jsem tam byla. Vzhledem k tomu, že výtok se včera objevil znovu, tentokrát s krví, tak mi udělal i ultrazvuk, ačkoli byl přesvědčen, že vše je v pořádku, že se jedná o nějakou banalitu. Srdeční akce nebyla, dítě se jen tak kutalelo, jak do něj sonda šťouchala. Totéž mi potvrdila další lékařka. Oba viděli něco divného na jeho hlavičce a neurální trubici, takže by asi bylo poškozené. Všichni mi řekli, že je to lepší teď, než ve 20 týdnu. Já to chápu, souhlasím s tím...logicky, ale pořád brečím a přemýšlím, co bylo špatně. Bohužel, mi to prý nikdo neřekne. Zítra ráno nastupuju do nemocnice, bojím se, na druhou stranu ten pocit, že v sobě nosím mrtvolku mi nahání husí kůži. Pročítám fóra na dané téma, trošku to pomáhá, vím, že nejsem sama...