Zdravím všechny smutné.Tak jsem si tady přečetla dost smutných příběhů.Chci se také podělit se svým smutkem.Mám pět krásných synů z prvního manželství.Miluju je moc,ale nebyli počaty láskou.Teď mám druhého milovaného manžela,toužíme po společném miminku.Já jsme potraty prodělala čtyři za sebou,během jednoho roku.když se mi na prvním testu ukázaly dvě čárky,zatočila se mi štěstím hlava,byla to krása.Ani nevím proč začali jsme jí říkat "fazolka"Naše štěstí trvalo něco málo přes osm týdnů a pak najednou konec.Smutek beznaděj zloba.Doktor mě uklidňoval,nepomohlo to,probrečela jsem dva týdny.Druhé těhotenství skončilo tak že jsem přišla o funkční vejcovod,těhotenství jsem měla mimoděložní.Další probrečené týdny.Vyřešila jsem si to po svém,dala jsem si vytetovat na záda dva andílky.Třetí a čtvrtý potrat byl už ve stejné režii,jak první.Naposledy se nám to stalo loni v květnu.Abychom se s drobečkama rozloučili,tak jsme jeˇ"pohřbili"na překrásném místě.Doktor konečně usoudil,že se musí začít něco dít.Takže krevní testy na nemoci a genetické vyšetření.Vše dopadlo dobře.Takže dodnes nevíme příčinu,jen jsou to dohady,příliš rychle po sobě.Teď se se strachem,ale oba mlčíme,snažíme o další miminko,ale už to nejde tak rychle.Moje biologické hodiny netikají,ty už třískají.Snad se nám zadaří miminko,které nám bude dělat radost,ale i starost :o) Závěrem,vím je to k uzoufání,když se něco takového stane.Ale čas opravdu rány hojí.Ale nikdy nezapomenu!!!! Držím pěsti v dalších snaženích.

Ahoj všichni,ty dny a noci ,kdy člověk nespí jsou nekonečné,utápí se v nekonečném smutku a bolesti s otázkou " proč já!!! ".Má první tato zkušenost mě zastihla v mých 28letech,kdy jsem neměla ještě děti a těhotenství skončilo ve 13tt,vůbec jsem to nepředpokládala a zachvátila mě panika,že nebudu moct mít děti,psychicky jsem na tom byla tak špatně,že další otěhotnění se mi nedařilo další 2roky,můj dnes již bývalý manžel mě vůbec nepodržel,nechápal proč to stále dokola řeším,byla jsem se svou bolestí sama.Jakmile jsem se vrhla na činnost,která mě zaměstnala a měla jsem toho plnou hlavu,hned jsem otěhotněla a nyní mám 2dcery,které jsou od sebe necelé 3roky.Vzhledem k tomu,že ted' žiji s přítelem,který děti nemá a má starší dcera zůstala u svého otce,přály bychom si ještě dět'átko,otěhotnění se nám nedařilo pomalu 2roky,pak najednou...ano jsem těhotná...těhotenství skončilo v 8tt,13.10.2010...černo,prázdno-,tma...přítel pracovně pryč a se mnou to těžce nesla i má mladší dcera a já už nemám čas...zakousla jsem se do dalšího vymýšlení,začala jsem jezdit na koních a oníka si pořídily i domů,tak mě to zaměstnalo a odpoutalo od mého smutku,že v současné chvíly se nacházím v 6tt,co bude dál? To ukáže čas....DRŽÍM VŠEM PALCE <3

Zdravím všechny moje "spolubojovnice"... taky mám dost čerstvou zkušenost...24.10.2010 PM, test ukázal //, takže radost převeliká a hned jsem to oznámila příteli. Domluvili jsem se, že rodičům dáme tento dáreček pod stromeček. Na Vánoce měli všichni samozřejmě ohromnou radost z noviny a já ještě větší, protože jsem dostala pod stromeček zásnubní prstýnek...Připadala jsem si jako v pohádce... V 10. tt jsem kvůli tmavému krvácení jela do nemocnice a dozvěděla jsem se, co se děje. Miminko velké 7+5.tt a bez srdeční akce... ještě teď se mi hrnou slzy do očí, když to píšu...dáreček pod stromeček se jaksi nevydařil, jen jsme jej oplakali... teď jsem 3 týdny po revizi, v práci ještě nejsem, takže mám bohužel hodně času na to myslet...naštěstí si aspoň zařizuji svatbu a to si užívám v rámci možností jak jen to jde!!! takže přeji všem hodně hodně práce, ať co nejmíň myslí na tuto smutnou zkušenost!

Prožila jsem 2 zamlklé těhu po sobě. Při prvním jsem byla překvapená až u screeningu ve 12, že velikost dítěte je na 7-8 tt. Doktor mi nedělal UTZ pravidelně, takže jsem to malé v sobě nocila asi slušných pár týdnů. Ten šok nikdy nezapomenu. První těhotenství a hned taková tragédie. Bylo to jako ve špatném snu. Uspíšili jsme kvůli tomu svatbu, nechala jsem si přešít šaty, a týden před svatbou se šaty na bříšku zase zužovaly... Druhé zamlknutí jsem jaksi čekala, takže mě nepřekvapilo. Po roce pauzy a psychického trápení jsem otěhotněla potřetí. Teď jsem v 16tt, mám fobii z ultrazvuků, kde se mi vždy vrací "vzpomínky" a nedokážu si těhotenství užít jako jiné maminky. Usínám a budím se se strachem, zda miminko žije, a se smutkem, že mohlo mít o dva roky staršího sourozence ...

Jak to tady čtu,je mi hrozně.Před 5 lety jsem prodělala samovolný potrat,tenkrát to mimi bylo neplánované,měla jsem čerstvě po škole,ale byla jsem rozhodnutá si ho nechat.Z potratu jsem se vzpamatovávala pěkně dlouho.Druhé mimi bylo plánované,s přítelem jsme se nemohli dočkat,až budeme mít doma toho roztomilýho drobečka.Otěhotněla jsem celkem rychle,po 3 měsících snažení,byla jsem moc šťastná...Vše bylo v pohodě,na poslední ktr jsem byla v 8+6 tt,to už mě dr.upozorňoval,že srdíčko nějak málo vidí.Za 2 týdny jsem přišla a ultrazvuk už ukazoval jen 9+3,ale hlavně nebylo srdíčko vidět vůbec.Pro jistotu mě poslal ještě ke svému kolegovi na ultrazvuk,abychom měli jistotu,ten mě poslal rovnou do nemocnice na revizi.Dneska jsem se vrátila domů,je mi hrozně,teď mě čekají testy.Miminko si s přítelem hrozně přejeme,ale nejsem si jistá,jestli další těhotenství přežiju,ten stres a nervy,jestli je vše v pořádku,ale to k tomu patří...budu to muset risknout a doufat,že to už konečně dobře dopadne...Jsem psychicky úplně mimo...Všem maminkám,co mají podobnou zkušenost přeji,ať vše dobře dopadne,protože naděje umírá poslední :-)

To je hodně smutné téma a všem, které si tímto problémem prošly přeji hodně sil (nemyslím fyzické) a šťastné znovupočetí či zapomenutí (vím, že se to dá velmi těžce)

co dodat.jsem den po revizi,jsem uplně vyřízená,první těhotenství absolutně bez problémů,porod v pohodě,po čtyřech letech jsme usoudili,že je čas chlapečkovi pořídit sourozence.Je to šok.nemůžu se vzpamatovat.

I já mám celkem čerstvou předvánoční zkušenost - takový nedar od Ježíška. Mám již 3 větší děti - všechna moje těhotenství skončila bezproblémovým porodem zdravého dítěte. Po letech jsem se radovala, že mi přibyde ještě jedno, které mi vynahradí postupné odcházení odrostlých dětí. Bohužel, po 40. roku již není vše tak jednoduché jako před lety. Mám vysoký tlak a tak mi hrozila v těhotenství preeklampsie, velký strašák gynekologů a těhulek, přesto jsem to chtěla risknout a těšila se a plánovala mimi. V 10.týdnu ale lékařka zjistila, že se plod přestal vyvíjet - možná díky tomu tlaku, který těhotenstvím ještě stoupnul. Žádné výtoky, bolesti, problémy, nic, cítila jsem se fajn, jenom ten vysoký tlak. Moje Dianka skončila v kyblíku, musela jsem na kyretáž i když nic zevního nenasvědčovalo, že by těhotenství nebylo v pořádku, jen se to zjistilo na UZ a potom i na testu HCG - pokles. Mrzelo mě to, ale zase mě utěšovali, že v mém případě bylo těhotenství rizikem, tak se už radši pokoušet vícekrát nemám. Utěšuji se tím, že příroda si vše sama reguluje, musíme se s tím smířit - jsou to neúprostné zákony přírody. Čekám na výsledky histologie, ale vlastně to už nic asi neřeší.

Se zamlklým potratem mám zcela čerstvou zkušenost.. Minulý týden ve čtvrtek jsem se dostavila k mé doktorce na ultrazvuk a sdělila mi, že mému miminku už srdíčko nebije.. Byl to pro mě šok a zjistila, že miminko se už 2 týdny nevyvíjí, byla jsem v 11 týdnu.. Hned po této zprávě mě odvezli do nemocnice a půl hodinky na to jsem už ležela na operačním sále.. Operace proběhla velmi dobře, ale moje psychická stránka a mého přítele je velmi špatná.. Ale nevzdáváme to a za půl roku se budeme snažit o další miminko.. Ale myslíme si, že za to mohla chřipka, chytla jsem jí v 6.týdnu.. Ale nikdo neví.. Tak přeji všem co o miminko přišli, ať vám to dopadne dobře a ať máte co nejdříve krásná a zdravá miminka..

Přidávám se do klubu. Má zkušenost je velmi čerstvá. Stalo se tak hned u mého prvního těhotenství. V 8.týdnu těhotenství bilo srdíčko, v 9.týdnu už ne :-(. Nevím, co se stalo. Nebylo mi špatně (když nepočítám těhotenské nevolnosti, které mne zatím provázejí pořád - snad přejdou brzy po revizi dutiny děložní.. je to kruté). Právě z důvodu těh. nevolností jsem se možná šetřila více, než jiné těhule.. Rozhodně nemám špatné svědomí, že bych k tomu něčím vědomě přispěla. Ale stejně to úděsně bolí.. Nejen mě, ale i přítele. Brečíme oba. S miminkem už jsem se včera rozloučila, už to začínám vstřebávat, že prostě nebude, že tohle nevyšlo, ale strašně se bojím.. Jak revize, tak hlavně toho, aby to prostě příště vůbec šlo a bylo tentokrát bez komplikací. Je to příšerný mít strach z toho, že je možná ve mě něco špatně. Bojím se, že miminko bylo v pořádku a mé tělo ho nějakým způsobem zabilo :-( a bojím se, že to udělá znovu při dalším pokusu. Sleduji názory odborníků kdy se po revizi dá znova pokoušet o těhotenství, ale sama si nejsem jistá, jestli už po té době budu schopná snést to riziko, že by to mohlo dopadnout stejně. Celkově nevím, jak se kdy zachovám. Dnes v obchodě jsem se rozplakala při pohledu na jednu krásnou holčičku v kočárku a přitom doma už jsem si přišla docela "v pohodě". Uvědomuji si, že se mnou strašně házej hormony.. ale kdy to už skončí? V rámci těhotenství se mi už určitým způsobem přeměnil žebříček životních hodnot a teď si s tím neumím poradit. Příjde mi, že nic z toho nemá smysl :-( Věřím sice, že se z toho dostanu, že je to prostě jen strašně moc čerstvé, ale vím, že tuto zkušenost si ponesu do dalších těhotenství (kéž budou) a nevím, jestli svým strachem budoucímu miminku neuškodím. Strašně ráda bych to příště hodila za hlavu a řekla si, teď to prostě výjde.. ale myslím, že minimálně podvědomí mi to nedovolí.. Držte mi pěsti, ráda bych v budoucnu měla aspoň jedno děťátko.. :,-(

Moje mamka před 33 lety měla mimoděložní těhotenství. Naštěstí po roce se narodil můj bratr a další rok já. Já osobně jsem měla těhotenství bez jakýchkoliv problémů. Kdybych nemusela chodit k doktorovi a neměla větší a větší bříško, tak ani nevím, že jsem těhotná. Spolužačka na střední také měla mimoděložní těhotenství. Málem spáchala sebevraždu. Naštěstí všechno dopadlo dobře.

Kamarádce takhle také bohužel skončil první pokus. :-( Zatím miminko nemají. Teď čeká na možnost dalšího pokusu. Vypadá, že to docela zvládá.

I já jsem si prošla tímto ,pro mě tehdy utrpením.Měli jsme ,už téměř pětiletou Aničku,ale ten pocit,že jí upíráme sourozence,ale i fakt,že oba s mužem jsme z rodiny,kde je více,jak jedno dítě,nás pohánělo k tomu,mít ještě dalšího potomka.V podstatě jsme se snažili již tři roky.A konečně,na jaře roku 2008,pozitivní těhotenský test.To štěstí,euforie,plány,i pokojíček pro tu starší jsme přestěhovali do zadní části bytu,aby mimí bylo blíže.První dupačky,objednávky na internetových obchodech....a to byla zřejmě ta chyba.Jednoho dne,jsem začala slabě krvácet,nebo chcete.li,vycházel tmavší výtok.Okamžitá panika v srdíčku,mozek přestal fungovat.Muž hned sháněl odvoz do nemocnice.A tam byl vyřčen ortel.Pro mě,už tehdy,miminko,nebylo,nežilo.Doma ticho,na duši prázdno.Druhý den proběhlo v nemocnici "čištění". Plakala jsem,obviňovala se,zoufala,vzdala to,že ještě bude nějaké další mimí.Přece jen mi bylo 33 let.V nemocnici personál,poté můj ošetřující lékař a rodina,všichni mě utěšovali,že to není na překážku a že další určitě bude.Ale u mne je ještě jeden problém,po první dcerce jsem prodělala operaci a odebrali mi jeden vejdovod a vaječník,tak už toto těhotenství jsem brala jako malý zázrak. Ale abych to zkrátila.....v září toho samého roku,jsem opět přišla do jiného stavu a v květnu roku 2009 se nám narodila úžasná,zdravá a chtěná dcerka Amálka. Souhrn:Pokud některá nabyde dojmu,že s potratem vše končí,není tomu tak.Jen to chce dál žít,na další pokusy o potomka se přestat fixovat a upínat a ono to přijde tak nějak samo.Všem momentálně nešťastným,přeji brzké uzdravení duše a spoustu dalších"mimí"

Dobrý den,,mám za sebou tuto zkušenost,,už mám dceru,těhotenství probíhalo v rámci možností dobře. Když bylo dceři 8 let,rozhodli jsme se o další mimi,,otěhotněla jsem,,ale naneštěstí to bylo mimoděložní těhotenství,přišla jsem o vejcovod,byl to hrozný zážitek,ale zkusili jsme to znovu i přes to že jsem jsem přišla o ten lepší vejcovod. zadařilo se,,ale neradovala jsem se dlouho v desátém týdnu se přišlo na to,že se jedná o zamklé těhotenství,byl to hrozný šok,,byla jsem úplně na dně,,už jsem něvěřila že by se nám mohlo podařit mít miminko normální cestou,ale nevzdali jsme to. Dnes mám čtyřletého zdravého chlapečka,,zůstala jsem s dětmi sama,a jsem šťastná že je mám. Nikdy to nevzdávejte a věřte,že příroda ví co dělá. Alespoň já si to takhle říkala,ptz jinak bych to asi daleko hůř nesla. držím všem palce a přeji mnoho sil.