Hodně zajímavý článek. Musím se přiznat, že já tímto teď také trpím. Často doma bývám sama, protože manžel teď prostě potřebuje věnovat čas své firmě. Kompletně ji modernizují, takže na všechno musí dohlížet. Úspěch v jeho podnikání mu ale přeji. Teď mi například říkal, že tam měli nějaký problém se šroubovými kompresory, takže museli investovat do nových z https://www.kompresory-filtry--servis.cz/ prý to nebyla vůbec malá investice.

Vše je o životě a smrti, já byl přesvědčen že smrt rodičů bude i má smrt, nedovedl jsem s tím dlouhou dobu smířit vyrovnat že jednou zkrátka rodiče, jediní lidé v mém životě kterým jsem mohl věřit a kteří mě měli rádi už tady nebudou. Ale dostal jsem důkaz z hůry díky kterému budu sice smutný budou mi chybět ale snesu to vím to. Klíč tkví v pochopení co vlastně smrt je, litujete zesnulého truchlíte a jste smutní že musel odejít že už nežije a nezažije nic co vy a vy se sněmi o to nepodělíte, že už nemohou žít a mít se pořád dobře. To je vážení ta největší chyba naší společnosti. Oni nám všťepují do hlavy od mala naprosto nepodloženou nedokázanou a hlavně nepravdivou lež o smrti v podobě, konce, tmy , černo zemře mozek zmizíte a nejste černo tma konec nic... díky tomu je člověk nejen zoufalý v případě smrti blízkého, ale hlavně je v permanentním strachu ze své vlastní smrti, je v napětí, aby si ten život stihl užít je ve stresu a ve výsledku to mnoho lidí doslova paralyzuje a setrvají pouze u toho že musí, že nemají čas a to je zkáza. Lidi pochopte, existujete věčně, čas si vymysleli lidé, nic takového ve skutečnosti není okamžikem vzniku všeho jste vznikli i vy tedy vaše duše.. a tak jste věční žádný konec není prostě spíš by jste měli mít obavy né že umřete ale co vás po smrti čeká ale ani toho není třeba se strachovat, teda já jsem si jistý tímto, dostal jsem důkaz, nejhorší zážitek a zároveň nejdůležitější v mém životě bez kterého bych smrt rodičů neunesl.. a to takový že jsem i přesto že stále rodiče žijí jednoho umřít viděl a to naprosto detailně každý okamžik výdechu posledního vypuštění duše a přitom jsem zažil něco co mi servalo tu tíhu a pochopil jsem to důležité, že nechtít aby rodič umřel znamená sobeckost a pro blízkého utrpení i pro vás, já pochopil a viděl na vlastní oči, duši, naprosto vážně a realně nejsem blázen a jsem si tím naprosto jistý že smrtí to nekončí, duše stoupá někam šikmo nahoru, já ji nenechal a samozřejmě poskytl matce první pomoc a znova jsem viděl i cítěl rychlý návrat duše zpět do těla a to nejdůležitější co mě donutilo nebrat smrt tak blbě a nedělat ze smrti tragédii.. navzdory tomu že matka měla souběhem několika vlivů zástavu, vlivů takových které samostatně způsobují těžkou únavu a vyčerpání a nebezpečí selhání, tak když jich bylo několik výsledek byl jasný.. ovšem reakce poté co jsem matku vzkřísil popřela všechno, lékařské pravidla, i logické pravidla, čekal jsem že když se probere tak že bude naprosto vyřízená... ale probrala se způsobem naprosto odporujícím všemu... Způsobem kdy se shluboka nadechla vykulila oči a nasadila výraz takový jaký jsem ještě nikdy nanikom neviděl, to byl prostě čistý naprosto nekonečný úžas, štěstí, radost, úleva, vůbec naní nešlo jakékoli zatížení poznat, celá byla vzpružená a nabitá energie a jakoby se dívala na diamant velký jak panelák přímo před jejíma očima.. bez známek stáří či jakéhokoli nepohodlí. OVšem to do doby než byla myšlením opět v těle a opět zpět v životě, v momentě kdy mě uviděla, šlo vidět jak se koukla okolo a jakmile pochopila že je zpět, spontánní reakce byla nečekaná, zašklebila se a kdyby na zto měla sílu tak by mě ještě snad zdupala že proč sem ji nenechal, prostě v ten moment z napruženého energií nabuzeného stavu zvadla a sklesla do té míry, že neměla sílu ani otevřít oči... !!! Já se ten večer málem zbláznil nemohl jsem tomu uvěřit, nebyl jsem ani schopen jednoduchých pokynů od záchranářu že donést věci, mě se prostě před očima pořád odehrávalo to co jsem zažil a mozek se 8h pral, a já nebyl schopen 8h myslet na nic jiného až po 8h mě to pustilo a já byl schopen dělat něco jiného než přemýšlet o tom.. Kdyby to bylo tak že snrt a konec, neviděl bych duši, a probrání matky tím způsobem co sem popsal bylo naprosto proti logice, naprosto nemožné.. prostě kdyby to bylo tak přímočaré jak nám systém vnucuje, nebylo by něco takového možné, matka by se probrala a odzačátku by nebyla ničeho schopna a rozhodně by neměla ten výraz úžasu...

ovdověla jsem náhle byla to minutová záležitost šok a obrácený život totálně měli jsme z manželem mnoho přátel po jeho smrti nepřišel ani jeden z nich nic jsem od nich nechtěla jen slovo bohužel .dnes se ptkáme pozdravime a to je vše .velke štěstí bylo že se narodila vnučka na kterou jsem se upnula držela mě nad vodou přesto si říkám byli to přátelé nebo jen známí kteří chodili na kávu a rádi vzali spátečku protože já přece neumím zavést do jejich bytu topení připojt plyn .... byla to vypočítavost nebo je jim hanba podívat se mi do očí vše si musí srovnat každý v sobě a nikdo kdo to nezažil nepohopí vše v životě se dá napravit ale smrt je nenávratná je to již 8 let ale vyrovnat se stím nejde ale muj cil je vidět vyrustat vnučku a to neni málo s pozdravem marta

Letos je to už 19 let co jsem ovdověla.Manžel zemřel po úraze na kole.Bylo mu 38 let.V nemocnici byl 5 měsíců a už se z ní domů nevrátil.Já měla 35 let a syn 13.Nebylo jednoduché se smířit s tím,že nás manžel opustil.Měla jsem i obavu,když jsem byla doma odpoledne sama,abych nezačala ze smutku pít,proto nebyl doma záměrně žádný alkohol.Trvalo mi to téměř 2 roky než jsem se s touto nečekanou situací naučila žít.Musela jsem navštívit i psychiatra.Synovi jsem dlouho nechtěla dovolit jezdit na kole.Je fajn,když máte přátele a dobré příbuzenstvo,ale rozhodnout se jak budete žít dál se musíte jen vy sami.