Povinné očkování dětí – pro někoho samozřejmá záležitost, pro jiného povinnost, se kterou nesouhlasí. V posledních letech se na toto téma vedlo a stále vede mnoho diskuzí, a to nejen v souvislosti s tím, že někteří rodiče odmítají nechat očkovat své děti. V únoru letošního roku řešil jeden takový případ i Ústavní soud. V dnešním příspěvku se zaměříme nejen na to, která očkování jsou povinná a kdy se provádí, ale také na to, proč je očkování proti některým nemocem prováděno plošně, kde je tato povinnost zakotvena či na to, jak nakonec rozhodl Ústavní soud. A to není samozřejmě zdaleka všechno – dozvíte se i množství dalších informací, které s touto problematikou úzce souvisí.
Foto: Christian Reichenauer / Dreamstime.comV České republice jsou některá očkování povinná ze zákona (konkrétně se jedná o zákon č.258/2000 Sbírky o ochraně veřejného zdraví). § 46 odst. 1 říká, že: „Fyzická osoba, která je hlášena k trvalému pobytu na území České republiky, a cizinec, jemuž byl na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, jsou povinni podrobit se v prováděcím právním předpise upravených případech a termínech stanovenému druhu pravidelného očkování. Prováděcím právním předpisem stanovené skupiny fyzických osob a fyzické osoby, které mají být zařazeny na pracoviště s vyšším rizikem vzniku infekčních onemocnění, jsou povinny podrobit se ve stanoveném rozsahu stanovenému druhu zvláštního očkování.“ U dětí do patnácti let odpovídá za splnění této povinnosti zákonný zástupce.
Povinné očkování se provádí podle platného očkovacího kalendáře, který je upraven vyhláškou Ministerstva zdravotnictví. Pokud vás zajímá, jaká očkování jsou v současné době povinná a kdy, respektive v jakém věku je děti musí absolvovat, seznam naleznete zde.
V České republice probíhá plošné očkování již více než padesát let. Tento způsob je považován za nejlepší pro zabránění vzniku a šíření infekčních nemocí v populaci. Dle Ministerstva zdravotnictví byla všechna podezření, že očkování může i škodit, zatím vždy vyvrácena. Názory na toto se však různí. Existují i názory, že očkování proti některým nemocem je v současné době již zbytečné, že by o očkování měli rozhodnout rodiče nikoliv stát, že nejsou dostatečně prozkoumány vedlejší účinky vakcín, není prověřeno, že jsou vakcíny skutečně bezpečné a další.
Co je ale jisté je to, že po očkování se může dostavit reakce. O této skutečnosti by rodiče měli být pravdivě informováni. Taktéž by jim měl pediatr sdělit, jak se mají zachovat, co je normální reakce a kdy je třeba vyhledat lékaře.
Reakce může být místní či celková, očekávaná či neočekávaná (vzácná), přiměřená nebo nepřiměřená.
Pro doplnění: mezi nejčastější místní reakci patří zarudnutí, otok a bolest v místě vpichu, mezi celkové pak teplota, únava, bolest hlavy a další.
Jak již bylo zmíněno, u nás je očkování proti některým nemocem povinné. Mohou ale nastat situace, kdy očkování není možné. Může se jednat jen o dočasné odložení očkování, anebo o trvalé. V prvním případě je to zejména tehdy, je-li dítě nemocné, bylo-li v kontaktu s nemocným (je v inkubační době), je v rekonvalescenci, je dlouhodobě nemocné, užívá-li kortikoidy či léky na imunitu.
Samozřejmě důvodem pro odložení či úplné vynechání očkování je i to, že dítě mělo na to předchozí závažnou reakci, je chronicky nemocné a podobně.
Jak již bylo zmíněno v úvodu, někteří rodiče odmítají nechat své děti očkovat. Vzhledem k tomu, že tímto svým jednáním poruší zákon, dochází ze strany odpovědných orgánů k postihům.
V únoru 2011 jeden takový případ řešil Ústavní soud. Zákonný zástupce se nedostavil v roce 2003 se svými dětmi ve stanoveném termínu k pravidelnému očkování proti tetanu, přenosné dětské obrně a virové hepatitidě typu B a byla mu uložena pokuta. Jak je vidět, celý případ se řeší již poměrně dlouhou dobu.
Zákonní zástupci se staví proti povinnému očkování proti uvedeným nemocem a argumentují tím, že hepatitis typu B vlastně není dětskou nemocí a u dětí se prakticky nevyskytuje, dětská obrana se v České republice od roku 1960 nevyskytla a výskyt tetanu je naprosto minimální (od roku 1980 cca 1 – 2 případy za rok).
Ústavní soud nakonec rozhodl, a to tak, že zamítl žádost stěžovatele ve věci zrušení povinného očkování. Dále však také „Ústavní soud zdůraznil potřebu individuálního přístupu orgánu veřejné moci, který rozhoduje o vynucení nebo sankcionování odmítnutí zákonné povinnosti podrobit se očkování. Podle rozhodnutí Ústavního soudu je nutné vzít v potaz individuální důvody toho, kdo se odmítl podrobit očkování. V případě, že existují okolnosti, které zásadním způsobem zasahují do autonomie dané osoby, nesmí orgán veřejné moci zmíněnou povinnost podrobit se očkování sankcionovat či jinak vynucovat.“
A ještě doplnění: Pokud dítě není očkované (samozřejmě pokud tomu nebrání jeho zdravotní stav), nemůže být přijato do jeslí ani mateřské školy.
Co si myslíte o povinném očkování? Souhlasíte s tím, že je třeba v něm i nadále pokračovat, a to i v případě nemocí, které již téměř vymizely? Jsou vaše děti očkované? Měly po očkování nějakou reakci? Nechali jste je naočkovat i proti jiným nemocem než je povinné ze zákona? Napište nám vaše názory, zkušenosti a tipy. Určitě je ocení i ostatní rodiče.
Zdroj informací:
Ministerstvo zdravotnictví
Ústavní soud České republiky
Redakce JáRodič pro vás připravila speciál Dětské nemoci, očkování a prevence. Je třeba konstatovat, že nemoci k dětství prostě patří. Nejsou...
