Monitor dechu

Tento článek věnuji všem těhulkám nebo maminkám, kteří zvažují zda koupit dítku monitor dechu, nebo je to zbytečnost - vyhozené peníze. Téma monitor dechu je dost často propíráno na nejrůznějších diskuzích a je o něm hodně článků, když jsem však čekala malou, nikde jsem nenašla žádný konkrétní případ, kdo by mohl říct - Ano, díky němu naše dítě žije.

Spousta příspěvků, kde si maminky stěžovaly na falešné poplachy pro nás byly spíše signálem k tomu, abychom jej nekupovali. Stejně tak reakce rodiny - my všichni jsme vyrostli i bez monitoru, dle babiček a maminek je to jen komerční záležitost, další ze série blbostí, které slouží jen k tomu, aby z nastávajících maminek vytřískaly nějaké peníze.

Manžel byl proti jeho koupi a já také váhala. Přece jen, dva a půl tisíce za něco, co mi bude k ničemu... Ale stále jsem byla nalomená, přece co kdyby...
Do termínu porodu mi zbýval měsíc a půl (do skutečného porodu pouhé tři dny), když se ve mně něco zlomilo. Stále jsem byla na vážkách a jen tak mě napadlo podívat se na inzeráty, kde maminky nabízely monitory po svých dětech. Našla jsem jeden za 1200 Kč a byla rozhodnutá. Z finančních důvodů nebo z domluvy příbuzenstva jsem se vzdala spousy věcí, které jsem si pro miminko přála, že jsem byla přesvědčená, že tohle si prosadím.

Když přišel manžel domů z práce, postavila jsem jej před hotovou věc. Kupodivu mě nepřemlouval a jen kývl, prý nad tím taky uvažoval.
Domluvila jsem se tedy s paní, a protože bydlela jen 15 km od nás, dala jsem přednost osobnímu odběru. Konečně jsem jej měla doma.

Když se mi pak narodila dcera a pustili nás domů, byla jsem tak ráda, že ho mám. V porodnici totiž monitory byly a i když jsem malou měla na pokoji jen den a půl, zvykla jsem si na to, že mi ve hlídání pomáhá ještě on.

První tři týdny utekly jako voda a my během nich měli celkem dva falešné poplachy. Věděla jsem, že u dětí s nižší porodní hmotností se to stává, proto jsem to nijak neřešila, ale pokaždé když se spustil alarm, srdce začalo zběsile bít a já, vyděšená k smrti běžela k postýlce, kde si spokojeně vrnělo mé 2560g "těžké" miminko.
Malá krásně přibírala (půl kila týdně) a právě kolem toho třetího týdne života začala dohánět děti svého věku i váhou. Měla přesně tři týdny, když se monitor rozezněl znovu.

Jako první mě napadlo, že je to zase falešný poplach, ale stejně jsem bleskovou rychlostí z obýváku vyrazila do ložnice k postýlce. Malá ležela uprostřed a nehýbala se. Měla takovou zvláštní barvu, ani červenou, ani bílou, teď, po roce a půl se to těžko popisuje, ale stále to vidím před sebou. Ve tváři klidný výraz, ani se nehla. Nebyla jsem si jistá, tak jsem ji vytáhla z postýlky a zatřásla s ní. Nic. Udělala jsem to ještě několikrát a opět nic.

V ten moment mi došlo že opravdu nedýchá. Třásla jsem s ní, bouchala ji po zádečkách. Snažila jsem se vzpamatovat a uvědomit si co mám dělat. Manžel byl v práci a já sama doma. Nejhorší možná situace!
Vzpomněla jsem si na manželova slova, když mi kdysi dávno popisoval, jak se jednou dusila jeho starší dcera, když byla miminko. Převrátil ji hlavou dolů plácl před záda a ona se nadechla... Panebože, co když je to dědičné?
Zkusila jsem to taky, ale pořádně praštit se bála. Po dalším silném zatřesení se malá nadechla. Přesný postup už si nepamatuju, bylo to hrozně rychlé, trvalo to sotva pár vteřin, i když já měla pocit, že nejméně deset minut.

Nadechnutí bylo zřetelné, strašně sípavé a namáhavé, jako by do toho vložila všechny své síly a i další nadechnutí a vydechnutí byly namáhavé. Byla celá červená, ale konečně dýchala.
Měla jsem strašný strach a celý den ji hlídala. V noci jsem vůbec nemohla spát, ale naštěstí se to už nestalo.

Mému kamarádovi se narodil v létě chlapeček. Potkala jsem jej i s jeho ženou krátce před porodem a chvíli jsme si povídali, neviděla jsem ho víc jak pět let, ale strašně jsem pospíchala, tak jsem jen slíbila, že až se malý narodí, příjdu se podívat.
Nestihla jsem to. Když byly malému tři týdny, dostal zástavu dechu a už se jej nepodařilo oživit, přestože se o to lékaři snažili strašně dlouho. Pan doktor jim tenkrát řekl, že kdyby měli monitor, o zástavě by se dozvěděli mnohem dřív a včasným zásahem by malého zřejmě zachránili.
Když jsem kamaráda nedávno potkala, řekl mi, že příště by už neváhali.

Poslední případ je má známá. Když měl chlapeček čtyři měsíce, vážně uvažovali o tom, že už monitor odstraní a prodají, dokud je ještě v záruce. Jednoho rána začal hulákat na celou místnost. Ihned syna zkontrolovala a zděšeně zjistila, že je celý zelený a dusí se vlastními zvratky. I jeho monitor dechu zachránil, přestože chlapeček ležel přímo vedle maminky, neslyšela ho.

Nechci nikoho strašit nebo malovat čerta na zeď. Já ale v době těhotenství právě takové články hledala, abych se ujistila, že má smysl monitor kupovat. Cokoli, co přispěje k bezpečnosti mého dítěte má smysl. Ano, občas se možná spustí falešný alarm, ale já budu raději stokrát běhat k falešným poplachům, než abych jednou nepřišla a vyčítala si to celý život.

Autorem tohoto textu není redakce těchto webových stránek, ale jeden z rodičů, tedy uživatelů/ek: Filipina (kliknutím na jeho/její jméno přejdete na jeho/její domovskou stránku). Chcete-li si zde také vést deník nebo sem psát články, zaregistrujte se/přihlašte se na této stránce.

Předcházející článek: <<< Kojomaniak <<<
Následující článek: >>> Jak mě poznamenává mateřská >>>

Tento článek je součástí speciálu:

Speciál: Zážitky jedné maminky

Má novopečená maminka nadbytek času, takže by rozhodně neměla utrácet za hotové obědy, ale vařit? Může desetiměsíční holčičče pobyt u moře pomoci, nebo bychom se takové cesty měli spíše bát? Jak moc je třeba se trápit otázkou: Kojit či nekojit? Nabízíme vám zajímavé odpovědi, doplněné o zážitky jedné z vás, naší čtenářky Filipiny. Věříme, že pokud vám unikly v době publikování, teď vás zaujmou stejně, jako nás.