Období vzdoru

Nás se tohle nikdy týkat nebude!, říkala jsem si, když jsem pozorovala vztekající se děti na ulici. Chlapečky s andělskýma kudrlinkama, kteří zuřivě kopou do maminky a s rozžvatlaným rohlíkem v ruce a nakrčeným obočím křičí "necu! necu!" A ubohé maminky celé rudé přemýšlí jestli před těma lidma můžou dát dítěti na prdel nebo ne. Stejně tak roztomilé holčičky, načančané princezničky beruškami ve vlasech, které s nakrčeným nosíkem, plné zlosti, dupou nohou a vřískají po zoufalém bezradném tatínkovi "ne a ne a ne!". Kdepak. Moje vzorná, hodná, poslušná malá holčička taková nikdy nebude. Přiznám se bez mučení, že jsem si hodně dlouho myslela, že je to dokonce výchovou. Ze své naivity zřejmě nevyrostu nikdy...

 

Všechno jí pěkně vysvětlím, ona to pochopí a bude hodná. Dá si rozumně vysvětlit že sladkosti ničí zoubky, tudíž je opravdu nemůže papat každý den. Stejně tak když si dám tu práci a vysvětlím jí, že tohle opravdu nemůže, ona mou snahu ocení. Nebudu ji muset bít a budeme spolu mít krásný vztah...
Tyto představy mi šrotovaly hlavou, když mi jednou v obchodě předvedla obvyklou scénu. Chtěla čokoládu. Odmítla jsem. Ne snad že bych nechtěla svému dítku dopřád trošku sladkostí, nicméně když se už týden nevykakala a já do ní cpala stále nějaká projímadla a bojovala za každý "bobínek", byla bych blázen kdybych jí dávala čokoládu.
"Nechceš radši koláček?" Snažila jsem ji odlákat.
"Ne. Klavicku." Zuřivě kroutila hlavou a ukazovala na čokoládu s motivem fialové krávy.
Podřepla jsem k ní a vysvětlila jí že tohle není dobrá čokoláda a že já vím o nečem lepším.
"Babicka koupí klavicku." Oznámilo mi mé dvou a půl leté dítě s výrazem vyčůránka. Jistě, tohle je specialita babiček kupovat jí čokolády a neustále nějaké sladkosti. Na co jen si ukáže. A ta malá opička si to moc dobře pamatuje.
"To je možné že ti babička kravičku koupí, já ti ji ale nekoupím." Oznámila jsem jí nekompromisně. "Buď dostaneš koláček, nebo nic. Vyber si."
Spodní rtík se jí začal chvět. Mlčela a přimhouřenýma očima plnýma zlosti, mě pozorovala. Popadla jsem ji tedy za ruku že jdeme. Vytrhla se mi. Zděšeným pohledem pozoruju, jak zuřivě dupne nožkou. "Klavičku!" Vřískne po mně.
"A dost!" Dochází mi trpělivost, beru ji za ruku a snažím se odtáhnout. Vzepře se mi. Na chvilku se jí podaří povolit můj stisk, protože to nečekám, a tuhle chvilku využije k tomu, aby popadla čokoládu z regálu a strčila ji do košíku.
Bleskově ji vytahuji a vracím zpět do regálu. Moje malé, dvou a půlleté dítko, se se mnou chce prát. Snaží se mi vytrhnout čokoládu a dát ji tam, kam si přeje. Samozřejmě má smůlu. A v ten moment se mé sladké, roztomilé, miloučké holčičce, podaří vyloudit tak nadlidský skřek, který jako motorová pila, projede celým obchodem.
Všichni se po nás otáčí a sledují vztekem rudé dítě, které zuřivě lomcuje košíkem, vzteká se a vříská na celé kolo.
V ten moment nemůžu dělat nic jiného než jí dát pořádně na zadek. Řev sílí. Vím že jsem v obličeji rudá jako nikdy. Jsem naštvaná a je mi hanba. Mlátím své dvou a půlleté dítě, přestože jsem si slíbila že to nikdy neudělám. Jenže to jinak nejde. A co hůř, vím, že to není ani poprvé, ani naposled.
Beru vzpouzející se dítě a odcházíme. Sleduju nechápavé pohledy maminek s malými miminky a jasně z jejich výrazu vidím ono: Tak tohle se naší malé stát nemůže.... Vidím v nich sebe.
Dcera se vzteká až k pokladně. Řve celou dobu než zaplatíme, než výjdeme ven. Odmítne mi dát ruku a demonstrativně prohlásí, že chce za babičkou. Nechce jít, schválně se zastavuje a vzteká. Nohou dupe stále častěji.
Znovu dostane na zadek a pak konečně jde. Na chvilku. Totéž se opakuje po dvaceti metrech.
"Tak ahoj, já jdu sama." Schovávám se jí za roh a ona se dá s vyděšeným pohledem do běhu. Konečně mě najde a celá se rozzáří.
"Maminko!" Ručky mě objímají kolem krku a její, ještě mokré tvářičky, se tisknou k těm mým.
Je to opravdu ta samá holčička...?

Autorem tohoto textu není redakce těchto webových stránek, ale jeden z rodičů, tedy uživatelů/ek: Filipina (kliknutím na jeho/její jméno přejdete na jeho/její domovskou stránku). Chcete-li si zde také vést deník nebo sem psát články, zaregistrujte se/přihlašte se na této stránce.

Další články tohoto rodiče: všechny jeho/její články, Anetka,