Obědy ze školy

Všechno začalo v době, kdy se mé sestřenici narodil syn a ona se stala předmětem kritiky celé rodiny za to, že nevaří, nýbrž si chodí pro obědy. Nejhůř to nesla naše babička, která neustále obrací každou korunku a zbytečné výdaje za oběd jsou pro ni rozhazování. Stejně jsme na to pohlíželi i my ostatní, copak je problém uvařit doma? Já byla tenkrát ještě bezdětná, proto jsem si naivně myslela, kolik má taková maminka času a co všechno za den může stihnout.

Pak jsem otěhotněla, porodila dcerku a potvrdila si tak jen své předchozí domněnky. Malá se budila každé tři hodiny, kojení trvalo okolo 30 minut a zbytek času jsem tak měla jen pro sebe. Spánek měla tvrdý, mohla jsem tedy uklízet, luxovat, vytírat, mýt okna nebo v klidu uvařit pro manžela i pro sebe. Většinou jsem ještě vymýšlela nějakou sladkou tečku na závěr, jindy zase slanou, prostě jsem se nudila.

Jenže malá rostla a spánek začínala šidit. Když jí bylo asi 8 měsíců, zjistila jsem, že přestávám stíhat. Každé dopoledne jsme chodily na procházky a já se přistihla, že vidina vlašáku s rohlíkem, grilovaného kuřete, nebo nějaké pochybné dobroty od vietnamců, je pro mě daleko lákavější, než fakt, že teď příjdu domů a začnu něco kuchtit.

Manžel změnil zaměstnání a na oběd už chodil v práci. Šidila jsem se tedy dál, a rozhodně ne zdravými věcmi.

Pak přišel duben, venku začínalo být hezky a já se začala hodně vídat právě s onou "obědovou" sestřenkou. Chodili jsme na procházky a ona se pravidelně stavovala pro voňavou teplou dobrotu, zatímco já žvýkala párek v rohlíku a modlila se aby ta uzenina neobsahovala salmonelu.

Někdy jsme se stavili i na návštěvu a já byla u toho, jak to vybalovala, z masa a polévky se ještě kouřilo... Jednoho dne jsem neodolala a šla se do oné školy zeptat kolik oběd stojí a zda by bylo možné objednat si jej na týden na zkoušku. Pamatuju se na školní "blafy", které jsme většinou odnášeli netknuté. Při představě že TOHLE budu jíst jsem se tvářila hodně nedůvěřivě, ale zkusit to můžu...

Po týdnu jsem doplácela na zbytek měsíce a pak na dalš a další... Jídlo bylo vynikající, za 52 Kč jsem měla polévku, hlavní jídlo, moučník a většinou i nějaký salát. Občas k tomu jogurt, sladkou tyčinku nebo ovoce. Porce to byla tak veliká, že jsem z toho měla oběd a někdy i večeři, později, jak malá trošku povyrostla, jsme se z toho bohatě najedly obě. Polévky bylo tolik, že jsem nechávala i manželovi, který většinou při příchodu z práce vymýšlel co by ještě slupl, neměl vyloženě hlad, jen ho honila mlsná.

Časem jsem změnila školu blíž svému bydlišti a porce byly stejně královské. Dokud malá nechodila, paní kuchařky mi ji pravidelně držely, sem tam dostala i piškot něbo nějakou dobrotu.

Já mám z toho dobrý pocit, protože vím, že malá jí pestrá a dobrá jídla (vaší i pro jesličky, takže solí vážně minimálně, přesto jsou jídla chutná). Např. telecí bych jí zřejmě doma neuvařila, a už vůbec ne za 52 Kč porci pro dva lidi. Mně to ušetří práci a vymýšlení, a ještě jsme díky tomu získali pravidelnost (vstávání, hraní, procházka pro oběd, jídlo, spinkání). Sama sebe nešidím na jídle a nemusím mít ani strach, že na sebe v nestřeženou chvilku malá něco převrhne.

Za sebe můžu jen doporučit!

Autorem tohoto textu není redakce těchto webových stránek, ale jeden z rodičů, tedy uživatelů/ek: Filipina (kliknutím na jeho/její jméno přejdete na jeho/její domovskou stránku). Chcete-li si zde také vést deník nebo sem psát články, zaregistrujte se/přihlašte se na této stránce.

Následující článek: >>> S miminkem u moře >>>

Tento článek je součástí speciálu:

Speciál: Zážitky jedné maminky

Má novopečená maminka nadbytek času, takže by rozhodně neměla utrácet za hotové obědy, ale vařit? Může desetiměsíční holčičče pobyt u moře pomoci, nebo bychom se takové cesty měli spíše bát? Jak moc je třeba se trápit otázkou: Kojit či nekojit? Nabízíme vám zajímavé odpovědi, doplněné o zážitky jedné z vás, naší čtenářky Filipiny. Věříme, že pokud vám unikly v době publikování, teď vás zaujmou stejně, jako nás.