Poprvé na horách

Náš první pobyt na horách se vydařil.

Nápad jet do Jeseníků lyžovat se zrodil ve chvíli, když jsem na jedné vebové stránce narazila na slevu do hotelu Stará Pošta se skipasem a snídaní na 3 noci za pouhých 1040 Kč pro 2 osoby.skipark_filipovice Věděla jsem, že Honza bude mít ubytování zadarmo a Lukáš cca 640 Kč se stejnými výhodami jako dospělý.

Po zaplacení pobytu mi přišel odkaz na voucher, který bylo zapotřebí vytisknout a kód, který bylo potřeba nahlásit při telefonické rezervaci.

Před odjezdem jsem měla strach, aby nikdo z dětí neonemocněl. Jelikož jsem na hory v zimě jela poprvé, nevěděla jsem, co mě čeká, kolik vlastně náhradního oblečení bude potřeba. Musela jsem vzít v úvahu i to, že hlásili déšť a rozhodlo se, že se prostě bude lyžovat i když bude slabě pršet, protože známý jezdí na hory a prý je běžné lyžovat i za deště, pokud máme to spravné oblečení. Jako nejdůležitější jsem brala kombinézy, punčochy, nepromokavé kalhoty a bundy, teplé ponožky, trika s dlouhým rukávem a svetry. Brala jsem hodně rukavic, obzvlášť pro děti. Rádi se válí ve sněhu, nebo ho prostě berou do rukou a rukavice dlouho nevydrží.

 

Děti byli nadšení, když jsme odjížděli. Předpověď se vyplnila, pršelo jako z konve. Pořád jsem se v duchu uklidňovala, že máme ještě před sebou pár zastávek a než tam dojedeme, tak třeba přestane a v sobotu se déšť změní na sníh.

Při cestě do hotelu jsme se stavili v muzeích v Zábřehu v Šumperku. V Koutech nad Desnou byla sjezdovka místy až holá, to ve mě vyvolalo zvláštní pocit, jestli vůbec budeme potřepovat lyže. Podívali jsme se aspoň na postavičky vyřezané ze dřeva. Ani na Červenohorském sedle se nelyžovalo a i tady bylo málo sněhu. Před dětmi jsme ale nechtěli vyvolávat paniku, protože se moc těšili na lyžařskou školku. V sedle byla taková mlha, že místy nebylo vidět ani na krok a tak jsme se jeli ubytovat.

 

Víc než hotel nás v tu chvíli zajímal stav sjezdovky ve Filipovicích, slabě pršelo a to co jsme viděli na vlastní oči byl snad zázrak. Bylo tu dost sněhu a pár lidí, kteří se stihli už ubytovat lyžovali na sjezdovce až do zavření lanovky, která mezi denním a večerním lyžováním měla pauzu.

Jelikož poukaz byl na mě, s klidným srdcem jsem nás šla zapsat. Přede mnou stály dvě paní a s překvapením jsem zjistila, že i ony mají vouchery jako jsem měla já. Původně jsme měly mít čtyřlůžkový pokoj v hlavní budově hotelu, ale už nebyly volné pokoje, tak jsme byli ubytovaní u hotelu v šestilůžkových pokojích s jednou přistýlkou. Nanosili jsme věci z auta a šli jsme se projít do okolí. Moje přání se splnilo, přestalo pršet, na sjezdovce už nikdo nelyžoval a večerní lyžování bylo zrušené, aby sníh zbyl na denní lyžování. Slečna na recepci mi ale sdělila, že od soboty bude sněžit a tak skipasy budeme moct využít v plné míře a že je dostaneme druhý den ráno na pokladně u sjezdovky.

Ráno nás čekala bohatá snídaně ve formě švédského stolu. Užívali jsme si pohodu a přitom jsme si vzpoměli, že už musíme jít, jelikož večer se obědnávala lyžařská školka na 9. hodinu. Rychle jsme se oblékli, vzali lyže a vyrazili ke sjezdovce s lyžákami v ruce. To nám poradilo pár lidí, kteří už lyžovali. Kluky jsme předali do lyžařské školky a my jsme šli sami na lanovku. Já ale jela lanovkou s lyžemi poprvé, taky jsem to hned obsluze hlásila při nástupu, uklidnili mě tím, že mi nahoře někdo pomůže. Na vršku jsem viděla jen někoho v budce jak si pohodlně sedí. Neměla jsem potuchy, jak se sesedá, než jsem to stihla zjistit, zajela jsem do bláta přímo z lanovky. Teprve když jsem se pokoušela marně vstát a zároveň hlídat sedačky lanovky, přišel ke mě pomocník. Zvedl mě a pomohl mi na bezpečné místo, tam už jsem si čistila špinavé koleno a všichni jsme se smáli, jak jsem zvládla svůj první výjezd. Školka probíhala tak, že na kopec vyjeli lanovkou, sjeli jednou dolů a to bylo vše. Když jsem z lanovky pozorovala, jak se kluci učí lyžovat, chytala jsem se za hlavu.  Po druhém sjezdu jsme si vyzvedli kluky s tím, že Lukáš umí lyžovat sám a Honza neumí vůbec a je těžké ho to naučit. Nechápala jsem jednu věc. Vedle půjčovny lyží byla lyžařská školka, proč jí teda nikdo neupravil, proč museli všechny děti, kteří na lyžích nikdy nestáli, sjíždět hned kopec se střední obtížností. Až do odpoledne pršelo, pak se teprve počasí umoudřilo a začalo trochu sněžit. Lukáše jsem držela před sebou a sjížděli kopce společně, měl základy hlavně z lyžařské školky ve skiparku Stupava. S honzou byl ale velký problém. To co se měl naučit se neaučil, škoda peněz za takové učení, to pak není lyžování o radosti, ale o nervech. V poledne jsme si udělali pauzu a v hotelu si dali vynikají polévku a pak oběd.

Přiblížil se večer a sním i noční lyžování. Lukáš i Honza se uložili ke spaní a já vyrazila za vydatného sněžení na svah. Zapoměla jsem si vzít brýle a tak mě sníh štípal do očí a čím rychleji jsem jela, tím viditelnost pro mě byla menší, protože jsem musela příliš zavírat oči. Naštěstí moc lyžařů na sjezdovce nebylo. Půl hodiny před koncem sjem svou jízdu ukončila tím, že jsem sjela až k silnici protože už bylo tolik sněhu, že se i v lyžákách dalo přejít kousek holé silnice.

 

uz_umim_lyzovat

V sobotu jsme měli velikou radost. Přes noc napadlo tolik sněhu, že jsme si připadali jako v pohádce. Ještě před snídaní jsme šli projít okolí hotelu, pak rychle na snídani, zabalit svačinu. Lukáš musel mít dietu, měl od pátku průjem, ale při bohaté snídani to bylo těžké. Lukáškovi jsem řekla, že už bude lyžovat sám a já pojedu za ním. Honza na svahu moc dlouho nevydržel, spíš ho lákalo stavět sněhuláka. Tak jsme se rozdělili. Můžu říct, že celou sobotu Lukáš lyžoval jak o závod. I když spadl, přešel to bez řečí, pomohla jsem mu vstát a jeli jsme dál. Za svou snahu jsem ho moc chválila a on zářil štěstím.

I když Honza skusil ještě lyžovat, fakt, že lyžovat mu nejde, ho přesvědčilo, že prostě na lyžích nebude.

Na večerním lyžování jsem si vzala na jednu jízdu zrcadlovku a fotila jsem noční sjezdovku, ale sjížděla jsem velmi opatrně. Sjezdovka byla namrzlá a utvořil se led a jezdilo se hůř.

 

Ráno nás už čekalo jen vrátit klíče a odjezd domů. Ještě jsme se pokochali slunečnou zasněženou krajinou a vyrazili přes Červenohorské sedlo a Kouty nad Desnou, kde jsme si opět udělali zastávky.

Autorem tohoto textu není redakce těchto webových stránek, ale jeden z rodičů, tedy uživatelů/ek: piskotka (kliknutím na jeho/její jméno přejdete na jeho/její domovskou stránku). Chcete-li si zde také vést deník nebo sem psát články, zaregistrujte se/přihlašte se na této stránce.

Další články tohoto rodiče: všechny jeho/její články, Lyžování, Výlet, hry na JáRodič