Představení: 1. - Snažilka



Milé maminky, tatínci, děti... Našla jsem tuhle stránku vlastně náhodou, když jsem hledala rady jak a kdy dát dítě na nočník. Při té příležitosti jsem četla dál a dál a dál... Až jsem se rozhodla zaregistrovat a přijít sem mezi vás. Úvodem bych se měla představit a napsat něco o sobě, jak se sluší. Protože by to byl zřejmě deníček na několik stran a několik hodin čtení, rozhodla jsem se jej rozdělit na tři části, ostatně, každá část vydá na samostatný deníček, protože zachycuje pokaždé jiné z mých významných období...

Snažilka:


Vdávala jsem se hodně mladá, do devatenáctých let mi chyběly ještě dva měsíce. Nemuseli jsme, jednoduše jsme chtěli, a ač mě spousta lidí z okolí odrazovala, abych to nedělala, protože mne to bude hodně brzy mrzet, nedala jsem na jejich rady a dnes jsem za to moc ráda.
Žili jsme si celkem spokojeně, manžel měl průměrně slušnou práci, proto jsem se rozhodla, že že si dokončím maturitu, která je v dnešní době pro hledání místa (alespoň tady u nás) nutností. V té době jsem neměla žádné velké touhy stát se matkou, vlastně jsem na to ani nepomýšlela, rozhodla jsem se dokončit si školu, najít si práci, vydělat nějaké peníze, našetřit a pak možná jednou...
Přesto jsem věděla, že kdyby přišlo miminko, nebyla bych proti a pryč bych jej rozhodně nedala.
Byli jsme manželé asi půl roku, když mi došlo, že zpoždění, které mám, už může něco znamenat. Na jednu stranu mě to vyděsilo, na druhou trošku polekalo... Ale radost, když jsem si uvědomila, že deset dnů zpoždění už asi náhoda nebude, ta byla tak veliká, že jsem se začala strašně těšit. Manžel také, byl o něco starší než já a tím tuplem by byl rád, kdyby se naše domácnost rozrostla o malého človíčka.
Těhotenský test však byl negativní. Hlavu jsem si s tím nedělala, moje kamarádka své těhotenství zjistila až ve 13 týdnu, i ona měla do té doby negativní testy, takže jsem byla poučena, že jedna čárka nemusí vždy znamenat že v bříšku nic není...
Když se však ta druhá // neukázala ani po dalších pěti dnech, rozhodla jsem se vyhledat gynekoložku, protože co kdyby bylo něco v nepořádku. A ta mne vrátila z obláčku na zem. Je to cysta.
Dostala jsem injekci a šla domů. I když jsem vlastně měla být ráda, že ještě nebyla tak veliká, aby se musela odstranit operativně, bylo mi smutno u srdíčka.
A právě to byl ten důležitý moment, kdy jsme se s manželem rozhodli, že to tak nenecháme a začneme na miminku pracovat.

A tady vlastně začíná můj příběh. Máma se mnou otěhotněla okamžitě, babičce se nejstarší syn podařil o svatební noci, další dvě děti také na první pokus. Sestřenice na zplození syna měla jedinou noc, kdy byl její manžel v republice, a také to zvládli. Stejně tak jako kamarádka, která dítě počala dokonce v době, kdy brala antikoncepci.
Tak proč by to nešlo u nás? Jsem mladá, s manželem jsme oba zdraví..
Naplánovala jsem si to krásně. V březnu začneme se snažením, v dubnu dostanu průkazku a možná se podaří i malý dáreček pod stromek.
Jenže v dubnu namísto těhotenského průkazu přišlo zklamání. Jak je to možné? Ale co už, stane se, máme na to celý další měsíc.
Jenže negativní výsledek se dostavil i v květnu, červnu a červenci. To už na mě bylo moc a protože jsem osoba zapálená a když mi o něco jde, dokážu si o daném problému cokoli najít, vyhledat...
A tak jsem zjistila, jak probíhá ženský cyklus, zkusila si vypočítat ovulaci a pro jistotu nakoupila spoustu ovulačních testů. Na radu úspěšných exsnažilek jsem pravidelně zobala kyselinu listovou, calibrum babyplán, zkoumala svůj čípek (jestli je měkký či tvrdý), barvu a hustotu hlenu... Jedla jsem jen zdravá jídla, po styku podkládala pánev a dělala tzv. "svíčku".
Nic ani v srpnu, ani v září. Rozhodla jsem se nečekat rok a rovnou kontaktovat gynekoložku, přiznám si, že jsem si při nahlášení, jak dlouho se o miminko snažíme, pár měsíců přidala. Věděla jsem, že jsem pro zdar akce udělala vše co bylo v mých silách a nepomohlo to. A jelikož už jsem to začala psychicky špatně zvládat, jevilo se mi to jako nejrozumnější řešení.
Při zmínce, že mám stále negativní ovulační testy, se paní doktorka zamyslela a dala mi prášky. Hormony, jásala jsem a vzpomínala na nedávný článek v ženském časopise, kde byl seznam celebrit, které právě po hormonech otěhotněly. Když to zvládly ony, zvládnu to i já.
Nezvládla.
Jediná změna, kterou jsem pocítila, byla má podrážděnost, zuřivost, nepřejícnost jiným... Za tu dobu, co jsme se snažili, otěhotněla sestřenice, druhá sestřenice, manželova sestřenice, kamarádka, manželova kolegyně z práce... Za celou dobu nic a náhle prudký příval těhotných, které se se zájmem ptaly, kdy se do toho pustíme my, měli bychom přece, když už jsme manželé více než rok... Přidaly lákavé nabídky, jak bychom spolu mohly vozit a já jen tiše trpěla a snažila se na sobě nedát nic znát. "Chci počkat až dokončím školu." Lhala jsem co nejpřesvědčivěji a byla ráda za nějaký argument, který proti nim můžu použít.

Připadala jsem si neschopná. Proč každý, kdo si zamane, může otěhotnět okamžitě, zatímco já, která pro to dělám všechno, stále nic? Kamarádka uvažovala o potratu a já ji tak nenáviděla. Kde je spravedlnost? Proč ti, kteří mohou mít děti, o ně nestojí a ti, kteří by za ně dali všechno, je mít nemohou? Má nedočkavá, výbušná cholerická povaha v kombinaci s hormony, dělala své. Byla jsem zlá na manžela, všem, které se pyšnily rostoucím bříškem, jsem se vyhýbala a začínalo mi to lézt na mozek.
Pak jsem poznala spřízněnou duši. Jedna manželova kolegyně přiznala, žese o miminko pokouší už deset let, jenže u nich je již odhalený, špatně léčitelný problém. Já vlastně nevím nic. Doporučila mi laparoskopický zákrok, o který mám požádat svou gynekoložku.
Přišlo to jako na zavolanou, při další kontrole totiž paní doktorka kroutila hlavou a uvažovala, že by mne poslala do lázní. Když jsem nadhodila slovo laparoskopie, rozzářila se a s tím, že to by ji nenapadlo, jsem věděla, že co nejdříve změním doktora...

Doufala jsem, že zákrokem se všechno vyřeší. Jenže výsledek byl v pořádku, stejně jako manželův spermiogram. Problém zřejmě nikde nebyl. Tak proč jsme se už rok a půl snažili a nic?
Opět mi pomohla kamarádka, když mne objednala do centra asistované reprodukce.
Následovalo vyšetření, které konstatovalo, že neovuluji, manželův spermiogram byl dle lékaře otřesný takovým způsobem, že pravděpodobnost, že budeme mít spolu dítě do dvou let, je asi deset procent. Navrhují IVF, ovšem tu pojišťovna částečně proplácí až od 22 let a do té doby mi ještě téměř rok chyběl. Řeč uzavřel slovy, která mi dodnes zní v uších. "Je mi líto, ale nedá se nic dělat. Bohužel. Nashledanou."
Kamarádka mi opět poradila. Změňte centrum, protože možností je víc...
Spolu s centrem jsem změnila i gynekologa. A najednou to šlo. Krevní rozbory, injekce, IUI... Spermiogram byl v normě a docent, který náš pohovor vedl, nám vysvětlil, že se hodnoty mění podle počasí, práce, nálady, teploty...
Během dvou měsíců jsem podstoupila 2 IUI, to poslední zřejmě vyšlo, ale o miminko jsem přišla dřív, než bylo vidět na ultrazvuku. Avšak v krvi hodnoty byly, stejně jako na testě jsem konečně vděla ony //.
Byl listopad a já byla zase na začátku.
Přišla silná manželská krize. Kamarádka, která mi byla oporou, po deseti letech konečně otěhotněla.Připadala jsem si najednou na všechno sama, zdálo se mi, že manžel to neprožívá tak jako já. Já naopak nebyla schopná mluvit o ničem jiném, než o dítěti, nutila jsem manžela jíst drahé vitamíny, nosit namísto oblíbených slipů trenýrky, sex byl přípustný pouze v době ovulace, jinak musel "šetřit". Byla jsem opravdu hysterická a vážně se schylovalo k rozvodu. Dva dny jsme se usmiřovali, dva dny nenáviděli... A pak jsem dostala angínu, která se mi neustále vracela a vracela...
Manžel byl úžasný, vzorně se o mně staral, nosil mi čajíčky, podával teploměry, plnil každé mé přání. Po Novém roce, když už jsem byla konečně fit, jsem si řekla - dost. Žádné hormony, žádné starosti, mám skvělého, úžasného manžela, který si se mnou zkusil svoje, teď už nás trápit nebudu.
Nemůžu říct, že jsem na to přestala myslet, to ani omylem. Myslela jsem na miminko každou minutu, neustále... Přesto jsem si najednou v polovině ledna uvědomila zpoždění.
Brala jsem tenkrát utrogestan, měla před sebou čtyři tablety... Holky z diskuzí psaly, že on rád dělává zpoždění a své dny dostanu teprve až doberu poslední tabletku.
Nevydržela jsem to a koupila si test. Opět tam byly dvě čárky! Po říjnové zkušenosti jsem se snažila držet zpátky, ale copak to šlo?
A tady už vlastně začíná můj druhý příběh, který bych si ráda nechala na příště.


(26. 1. 2010 | Filipina)



Autorem tohoto textu není redakce těchto webových stránek, ale jeden z rodičů, tedy uživatelů/ek: Filipina (kliknutím na jeho/její jméno přejdete na jeho/její domovskou stránku). Chcete-li si zde také vést deník nebo sem psát články, zaregistrujte se/přihlašte se na této stránce.

Další články tohoto rodiče: všechny jeho/její články, Anetka,
Facebook Twitter
Komentáře, názory a rady

Snažilka
Ahojte, taky jsem měla problém s otěhotněním, vyzkoušeli jsme všechno možné ale až Fertility Blend pomohlo. Díky něj jsem otěhotněla po skoro 2 letech snažení!!...
Moc zajímavé čtení, přeji hodně štěstí
Moc zajímavé čtení, přeji hodně štěstí, držím palce....
Už se těším na pokračování a věřím,že bude veselejší :-))...

>>> Číst a vkládat komentáře <<<

Další články tohoto rodiče

všechny jeho/její články
Anetka

Další rodiče: O čem přemýšlejí, co dělají...

Nová matrace (KristaK)
Čekám až přestane pršet a půjdu hrabat listí. (Leni22)
Nyní jsem dovařila houbový guláš a čekám až přestane pršet. Půjdeme opět do lesa. (Slava91)
Nyní jsem dovařila houbový guláš a čekám až přestane pršet. Půjdeme opět do lesa. (Radi11)
Přišli jsme z vycházky tak si jdu zasoutěžit (ZUTOJAMA)

Anketa



©2009-2019 JaRodic.cz, ISSN 1804-0632
Provozovatel: Bispiral, s.r.o., kontakt: redakce(at)jarodic.cz | Inzerce: Best Online Media, s.r.o., zuzana@online-media.cz
O vydavateli | Pravidla webu JaRodic.cz a ochrana soukromí


TOPlist