Špekáčky v únoru

Pravidelně s přicházejícím víkendem přemýšlíme, co podnikneme. V létě je inspirace dost, protože je teplo a s dítkem se dá dělat cokoli, ale v zimě už to tak jednoduché není.

V sobotu pravidelně chodíme na bazén, v nedlěi jezdíme ke tchyni a někdy mezitím chodíme krmit kačenky. Manžel pak pravidelně bručí, že si volno po celotýdenní dřině představoval trošku jinak. A pak jsme zjistili, že není nad to mít pořádně praštěné kamarády :-)

Vídáme se jen jednou za čas, ale nápady mají skutečně skvělé. Když přišla sms s textem: "Odpoledne jedeme za město na kopec na bobovačku, jestli chcete s náma, přibalte špekáčky, horký čaj s rumem, boby, teplé oblečení a dojeďte.", myslela jsem, že je to vtip. Manžel mě záhy z omylu vyvedl, ne, oni to myslí opravdu vážně.

Nejprve jsem chtěla odmítnout, ale pak jsem si řekla - proč ne? Koupili jsme špekáčky, Anetku jsem nabalila jako cibuli, uvařila plnou termosku horkého čaje a vyrazili jsme.

Kolem celé akce jsem viděla spoustu "ale". Přece teď, uprostřed února, nemůžou najít suché dřevo! A i kdyby, na sněhu přece oheň nehoří...

Když jsme dorazili na místo, oheň už hořel. Děti opodál rajtovaly na saních, dospělí popíjeli čaj a vládla příjemná atmosféra.

S Anetkou na bobech jsme se střídali, chvilku jezdil manžel, chvilku já, ten druhý se vždy ohříval u ohně a opékal buřty. Čaj nás příjemně zahříval, oheň v kontrastu se sněhem vypadal úžasně a dokresloval neskutečně kouzelnou atmosféru.

Po nějaké době dorazily i děti a přišly se ohřát k ohni. Anetka dostala své oblíbené "koko", starší děti si opěkly buřty, ale jen v rycholosti, aby jim třeba něco neuteklo, tak úžasně dlouhý kopec přece nemůže čekat!

Akce trvala něco před dvě hodiny, děti se mezitím provětraly, vyřádily a pořádně vyzmrzaly, my dospělí jsme si popovídali a pobavili se mnohem lépe než kdybychom si na jídlo a čaj šli někam sednout.

Anetka, ač jsem se bála její reakce, si sníh úžila, jízda na bobech se jí líbila. Z ohně měla respekt a neustále všechny upozorňovala, že "pájí" (pálí).

Špekáčky v únoru jsme opékali poprvé, už teď ale víme, že ne naposled...

Autorem tohoto textu není redakce těchto webových stránek, ale jeden z rodičů, tedy uživatelů/ek: Filipina (kliknutím na jeho/její jméno přejdete na jeho/její domovskou stránku). Chcete-li si zde také vést deník nebo sem psát články, zaregistrujte se/přihlašte se na této stránce.

Další články tohoto rodiče: všechny jeho/její články, Anetka,